Češi se od sebe vzdalují už odmalička

Společná školka a škola by mnohé problémy vyřešily

article_5

Úspěšnost společnosti určuje její nejslabší článek

Školka a škola jsou velmi účinný nástroj ke stírání socioekonomických a kulturních rozdílů. Stát má všechny vrstvy společnosti pohromadě a může jim vštěpovat stejné společenské normy, toleranci, respekt, vzájemnou spolupráci. Je to jedinečná šance na překlenování propastí mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Česko ji však podle odborníků dostatečně nevyužívá.

Česko patří mezi země se zhoršující se kvalitou a zvyšující se nerovností ve vzdělání, vliv sociálního původu na výsledky žáků se navíc zvyšuje.


Sociální status žáků základních škol vysvětluje asi 45 % jejich studijních výsledků. Průměr v zemích OECD je jen okolo 30 % a v některých státech jako Finsko, Estonsko i Polsko ještě mnohem méně.


Výrazným předpokladem úspěšného zařazení do hlavního proudu základního školství je nejvyšší dosažené vzdělání rodiče. Má-li dítě aspoň jednoho rodiče se středoškolským vzděláním, stoupají jeho šance dvakrát až třikrát. U středního vzdělávání pak středoškolské vzdělání aspoň jednoho z rodičů zvyšuje šance dítěte dokonce třikrát až čtyřikrát.


Zdroj: Daniel Prokop a Tomáš Dvořák,
Analýza výzev vzdělávání v České republice, 2018

Sociálně slabší lze díky předškolnímu a školnímu vzdělávání zařadit do hlavního proudu společnosti, ty lépe situované lze zase naučit žít v různorodé společnosti. Docentka Jana Straková z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na Pedagogické fakultě UK dokonce považuje za zásadnější úkol školy než předávat vědomosti spíše naučit komunikovat a spolupracovat děti a mládež s odlišným rodinným zázemím, sociálním či kulturním původem, s různým nadáním a různými handicapy. Připomíná význam školy coby unikátního místa pro budování společných hodnot a norem.

Ostatně hned v úvodu školského zákona se píše, že mezi cíle a zásady vzdělávání patří „vzájemná úcta, respekt, názorová snášenlivost, solidarita a důstojnost všech účastníků vzdělávání“, či „odpovědnost a smysl pro sociální soudržnost“, popřípadě „utváření vědomí národní a státní příslušnosti a respektu k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého“.

Přesto jak upozorňuje studie sociologů Daniela Prokopa a Tomáše Dvořáka pro Nadační fond Eduzměna, v níž se zaměřují na problémy českého školství, Česko patří mezi sedm zemí s nejvyšším vlivem ekonomického, sociálního a kulturního statusu rodiny na studijní výsledky dětí.

Hlavními důvody, proč české školství neumí stírat sociální rozdíly a naopak je ještě více prohlubuje, jsou podle sociologa Daniela Prokopa přílišná selektivita českého školství, čímž se myslí rozřazování žáků do jednotlivých vzdělávacích proudů (výběrové školy s rozšířenou výukou jazyků či matematiky, popřípadě rychlejší a pomalejší třídy na jedné škole) a také nedostatečná péče o vzdělávací systém v zaostalejších regionech.

Daniel Münich, odborník na ekonomii trhu práce a vzdělávání z Centra pro ekonomický výzkum CERGE-EI, doplňuje i další příčiny: nedostatek míst v kvalitních předškolních zařízeních i pro menší děti, neschopnost státu zajistit aspoň minimální kvalitu základních škol bez ohledu na lokalitu a bez ohledu na to, jaké děti do ní chodí, málo kvalitních učitelů na druhém stupni v sociálně vyloučených lokalitách, nemožnost dostat se z těchto míst do větších měst a kvalitnějších škol, kde nedochází ke koncentraci dětí se slabým sociálně-ekonomickým zázemím, či malá dostupnost zájmové činnosti pro tyto děti.

Jak na sociální nerovnost?
Dejte všechny děti aspoň
na dva roky do školky

Začátek problému je třeba hledat již ve školce, v pouhých třech letech dítěte. Jak konstatuje studie institutu CERGE-EI z roku 2018 „Komu školka (ne)pomůže?“, jež shrnuje zkušenosti ze série reforem rané a předškolní péče v Německu, „předškolní docházka vyrovnává startovní pozice dětí při nástupu do školy“, a proto „největší pozitivní dopad předškolního vzdělávání pociťují děti ze znevýhodněného prostředí“ tedy z rodin s nízkým sociálně-ekonomickým postavením nebo z rodin přistěhovalců.

Jenže právě děti z těchto rodin chodí do školky nejméně, a to nejen v Německu, ale i u nás. Odrazují je například placené obědy, ale také dostupnost. Žijí často ve vyloučených lokalitách za městem a nemají děti jak do školky dopravit. Chybí také osvěta, která by těmto lidem vysvětlila, jak je školka pro jejich děti důležitá, nejen v přípravě na školu, ale i na život ve společnosti, k osvojení společenských norem, vzájemné komunikace, respektu a toleranci.  K tomu všemu je však potřeba absolvovat aspoň dva roky školky, jeden rok podle odborníků příliš mnoho neřeší.

Cílem opatření bylo především posílit socializační funkci předškolního vzdělávání a celkovou připravenost dětí k nástupu do povinné školní docházky a to i z důvodů mimořádně vysokého podílu odkladů, který je v ČR skutečně výjimečný

Aneta Lednová

Co se týká účasti dětí z rodin s nižším socioekomickým statusem, ministerstvo bude nyní zkoumat, jaký vliv mělo opatření na skutečnou docházku dětí, kterých se povinnost týká, přičemž se zaměřuje právě na sociálně vyloučené lokality. Popíše také přetrvávající překážky na straně rodičů, dětí, mateřských škol, zřizovatelů a ostatních aktérů. Tato problematika se stane jedním z významných témat připravované Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+.

Stejně jako odborníci na pedagogiku a sociální oblast vnímá také MŠMT pozitivní vliv předškolního vzdělávání na socializaci a sociální dovednosti jedince, zvláště když vyrůstají v nepříznivých sociálně ekonomických podmínkách.

I jeden rok v předškolním vzdělávání ve skupině vrstevníků pod odborným dohledem zvyšuje šance na začlenění dětí do základní školy. Povinnost předškolního vzdělávání je rozšířena i v jiných státech Evropské Unie s dlouhodobou pozitivní praxí

Aneta Lednová

Dva roky ve školce takřka třikrát zvyšují šanci, že dítě ve věku 7–14 let bude navštěvovat standardní základní školu.


Žáci, kteří absolvovali aspoň dva roky školky, měli výrazně vyšší šanci, že ve věku 16–26 let budou studovat či mít absolvované učiliště, nebo střední školu. Jeden rok předškolní výchovy podle tohoto výzkumu nehrál roli.


Zdroj: Roma Survey, 2011

Povinné předškolní vzdělávání se podle údajů MŠMT promítlo i do čísel:
v roce 2016, tedy před nabytím účinnosti opatření, se vzdělávalo 94,97 % pětiletých dětí v mateřské škole, v roce 2018 to už bylo 97,53 % předškoláků.

Jak říká sociolog Daniel Prokop, jenž se na Fakultě sociálních věd UK zabývá dynamikou chudoby a sociálním vyloučením, mnohdy by stačilo zajistit obědy zdarma a rozvoz dětí a vynaložené peníze by se v budoucnosti státu mnohonásobně vrátily. Péče o dlouhodobě nezaměstnané bez jakékoliv kvalifikace je totiž mnohonásobně dražší. A potřeba je také osvěta, pracovat se sociálně slabými rodinami a vysvětlovat jim význam předškolního a školního vzdělávání.

Stát ovšem místo této pozitivní motivace zkouší represi – zavedl povinný předškolní rok ve školce. Nápad se však ukázal jako nedomyšlený: stojí nemalé peníze, školkám přinesl spoustu byrokracie navíc, ale zacílené děti ze sociálně slabých rodin stejně nepřivedl. Často jsou v zařízení jen nahlášené, ale nenavštěvují ho. Tuto povinnost lze navíc jen velmi těžko vymáhat.

„Znevýhodněných dětí, které nedocházejí do mateřské školy, jsou podle kvalifikovaných odhadů maximálně dvě až tři procenta z populačního ročníku. Těmto dětem jeden rok předškolního vzdělávání nestačí. Potřebovaly by cílenější a dlouhodobější péči. Místo abychom se zaměřili na poskytování této péče, mrháme energií na zajištění a zejména evidenci docházky pro celou věkovou kohortu,“ říká Jana Straková.

Sociální nerovnost prohlubují
výběrové školy pro prvňáčky

Další problém nastává při výběru základní školy. Zatímco ve vyspělé Evropě nebývají rozdíly mezi nimi příliš velké, a dítě proto zpravidla zamíří na tu nejbližší, kvalita českých základek se značně liší a tyto rozdíly stále narůstají. Rodiče s vyšším vzděláním si pečlivě zjistí nejen, kam svého prvňáčka dát, ale také kam ho určitě nedávat.

Vyhlášené dobré školy se přílivem dalších a dalších dobře situovaných žáků ještě zlepšují a ty horší se ještě více zhoršují. Kromě toho se na nich v mnohých případech kumulují romské děti, což ještě posiluje vyčlenění Romů ze společnosti. Podle sociologa Daniela Prokopa je v Česku 140 škol, kde je minimálně třetina romských dětí, přičemž v osmdesáti z nich je to dokonce většina. K tomu se přidává celá řada výběrových škol, které fungují již od prvních tříd a mají za následek další segregaci sociálně slabších a silnějších dětí.

Stát má zajistit kvalitní vzdělání nejen pro děti vzdělaných a ambiciózních rodičů, ale pro všechny děti, tedy i pro ty, jejichž rodiče význam vzdělání nedoceňují nebo se ve vzdělávacím systému neorientují

Jana Straková

Stát to však podle ní nedělá a umožňuje vznik řady výběrových veřejných tříd a škol, ve kterých si vzdělaní a movití rodiče často připlácejí za speciální vzdělávací služby pro své děti.

„Spolu se vznikem výběrových tříd ovšem vznikají automaticky třídy zbytkové, které navštěvují děti těch ostatních, a kvalita jejich vzdělání nikomu na srdci neleží,“ varuje Straková s tím, že na diferenciaci na výběrové a nevýběrové třídy vždy doplácejí děti v nevýběrových třídách. Podle ní není ze strany státu nic špatného na podpoře talentovaných dětí, ani na tom, když rodič chce pro své dítě to nejlepší vzdělání. Nicméně nemělo by se podle ní zapomínat na jednu zásadní skutečnost: z hlediska života společnosti je daleko důležitější, jak vzdělaní a kultivovaní jsou ti nejméně vzdělaní. „Připadá mi velmi neprozíravé ve vzdělávacím systému nějakou skupinu obyvatel systematicky zanedbávat,“ míní.

Ministerstvo školství považuje již delší dobu za klíčový cíl vzdělávací politiky právě spravedlivý přístup ke kvalitnímu vzdělání a snížení nerovností ve vzdělávání, zároveň konstatuje, že právě nerovnost v této oblasti je „jeden z největších a stále se zhoršujících problémů“.

„Ze zjištění České školní inspekce a dalších odborných poznatků vyplývá, že vnější diferenciace uvnitř systému započíná již od počátku nástupu žáků do povinné školní docházky tvorbou výběrových základních škol i výběrových tříd v těchto školách. Kvůli vysoké diferenciaci kvality školství mezi regiony i v rámci regionů a výrazné závislosti výsledků žáků na rodinném původu je úspěch ve vzdělávání a další životní šance z něj vyplývající do velké míry určen tím, v jaké obci a v jaké rodině se dítě narodí,“ potvrzuje Aneta Lednová.

Ministerstvo chce tento stav překonat strategií, která se zaměří na zvýšení kvality všech škol v území, především na nižších stupních vzdělávání a zároveň hodlá přispět k návratu důvěry - především rodičů - ve veřejné školství a školy hlavního vzdělávacího proudu.

Výrazný vliv socioekonomického statusu na výsledky vzdělávání a také velké rozdíly mezi školami na druhém stupni z hlediska složení žáků a jejich výsledků Česko podle Strakové zaznamenalo již v roce 1995, kdy se tu prováděl první mezinárodní výzkum výsledků vzdělávání. „Od té doby se vliv rodinného zázemí a rozdíly mezi školami dále zvyšují,“ upozorňuje.

Víceletých gymnázií je moc

Víceletá gymnázia vznikla v roce 1990 jako vzdělávací instituce pro ty nejtalentovanějších děti, jejichž tempo, hloubku ani šíři záběru nemůže základní škola při současném nastavení uspokojit. Jenže místo dřívějších 5 % nyní na osmiletá a šestiletá gymnázia odchází leckde až 20 % dětí, takže tyto školy odčerpají většinu chytrých žáků.

Odborníci důrazně doporučují snížit jejich počet, o případném zrušení však nelze uvažovat, dokud se radikálně nezreformuje druhý stupeň základní školy tak, aby měl co nabídnout i těm nejlepším. Navíc výzkum společnosti Median pro Člověka v tísni z roku 2018 ukázal, že víceletá gymnázia mají obecně u rodičů velkou podporu (včetně těch, kteří tam své děti nedají). Jen čtyři procenta rodičů by gymnázia úplně zrušila. Avšak 41 % soudí, že by se přijímání uchazečů mělo omezit a mělo by se týkat jen nejnadanějších dětí.

Jana Straková upozorňuje, že rostoucí počet víceletých gymnázií zvyšuje závislost výsledků vzdělávání na rodinném zázemí a zvyšuje také rozdíly mezi školami poskytujícími povinné vzdělávání. „Mně v současné době více než existence víceletých gymnázií trápí živelná diferenciace v rámci veřejných základních škol, která vzniká již na prvním stupni povinného vzdělávání,“ dodává.

Nejvíce jí vadí, když v běžných veřejných školách vznikají výběrové třídy, za které si rodiče mnohdy připlácejí a dětem se v nich dostává lepší péče. Probíhá zde kvalitnější výuka, učí zde lepší učitelé a k dětem mají mnohdy volnější a  přátelštější přístup. Na mysli má všechny výběrové první stupně – od škol s rozšířenou výukou jazyků, matematických tříd po Montessori třídy.

gymply

Expertka nekritizuje ani tak samotnou existenci takovýchto „jiných“ tříd, jako spíše skutečnost, že nejsou otevřené pro všechny a jedny děti mají lepší podmínky než druhé. „Rodič zkrátka chce a má chtít pro své dítě to nejlepší. Stát má však zajistit kvalitní vzdělání nejen pro děti vzdělaných a ambiciózních rodičů, ale pro všechny děti, tedy i pro ty, jejichž rodiče význam vzdělání nedoceňují nebo se ve vzdělávacím systému neorientují. A to stát podle mého názoru dostatečně nedělá,“ říká Straková.

Ministerstvo školství upozorňuje, že cíl omezovat vnější diferenciaci základním vzdělávání a efektivně začleňovat žáky do hlavního vzdělávacího proudu se objevil již ve Strategii vzdělávací politiky do roku 2020. Jeho zavádění se však doposud zaměřovala především na podporu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a realizaci společného vzdělávání (tzv. inkluzi). Ovšem již v této strategii najdeme opatření nenavyšovat podíl žáků na nižším stupni víceletých gymnázií. „Tímto opatřením se tedy podařilo zastavit nárůst podílu osmiletých gymnázií,“ upozorňuje mluvčí Aneta Lednová.

V dlouhodobém záměru na léta 2019–2023, který v červenci tohoto roku schválila vláda, se pak již objevují aktuální zjištění, že víceletá gymnázia neplní roli vzdělávacích institucí pro mimořádně nadané žáky rozvíjející jejich talent. Data prý navíc ukazují, že leckde je míra přidané hodnoty u základních škol i u víceletých gymnázií obdobná, rozdíl spočívá spíše v tom, že tyto výběrové školy navštěvují žáci z podnětnějšího rodinného zázemí.

Inkluze: Správný, ale ne zcela připravený krok

Jedním z opatření státu namířeným proti segregaci ve školství bylo zavedení inkluzivního vzdělávání, jež se snaží umožnit „školu pro všechny“. Učitel má vzdělávat různorodou skupinu žáků nejen co se týče etnicity, jazyka či sociálního prostředí, ale také co se týče úrovně jejich vzdělávacích předpokladů - od dětí se speciálními vzdělávacími potřebami po ty mimořádně nadané.

„Systém inkluze – neboli společného vzdělávání – je v České republice nastaven tak, aby byl spravedlivý vůči všem žákům bez ohledu na jejich etnický či sociální původ nebo druh zdravotního postižení,“ říká ministerstvo školství s tím, že poskytování podpůrných opatření se poskytuje všem dětem bez rozdílu.

Informační centrum o vzdělávání EDUin zveřejnilo v září 2019 analýzu profesora Stanislava Štecha, předchozího ministra školství a odborníka na pedagogickou psychologii, v níž rozebírá zavádění inkluze v letech 2016–2018. Ta kromě konstatování mnoha pozitivních kroků uvádí i dosavadní nedostatky: v některých krajích není dostatek asistentů pedagoga, nejsou dostatečné kapacity jejich kvalitního vzdělávání, chybí psychologové, speciální pedagogové, odborní pracovníci školských poradenských zařízení a zejména pak chybí sociální a administrativní pracovníci. Upozorňuje i na nevyváženou síť speciálních škol, poradenských pracovišť, speciálně pedagogických center a dalších, například psychiatrických služeb v krajích, která by umožnila zajistit pohotovou a dostupnou péči v každém regionu pro všechny druhy znevýhodnění.

„Podobně varovné je zjištění, že nejsou dostatečně využívaná podpůrná opatření pro práci s mimořádně nadanými žáky. Jednak jde celostátně o velmi nízké počty žáků a navíc na ZŠ a SŠ lze konstatovat dokonce pokles počtu podpořených nadaných žáků,“ konstatuje také Štech.
Ministerstvo však přichystalo novelu vyhlášky o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, která například upravuje od ledna 2020 systém podpory asistentů pedagoga, a také snižuje administrativní zátěž pro školy a školská poradenská zařízení spojenou se společným vzděláváním. Resort školství rovněž chce uplatňovat princip sdílení asistenta místo současného stavu, „kdy je asistent doporučený na konkrétní dítě se speciálními vzdělávacími potřebami spíše asistentem dítěte než asistentem pedagoga“. Na mimořádně nadané pak prý pamatuje nejen zmíněná vyhláška, ale i školský zákon či síť metodiků specializovaných na vzdělávání nadaných.

Výbava

Výsledky českých žáků jsou příliš závislé na rodinném zázemí

Stát i škola automaticky předpokládají spoluúčast rodiny na vzdělávání. Jenže zvláště u rodin s nízkým sociálněekonomický statusem je motivace podporovat dítě ve vzdělávání často velice nízká. Navíc jak ukazuje analýza českého školství od Daniela Prokopa a Tomáše Dvořáka, mezi českými rodiči nejsou investice do vzdělávání silnou prioritou a v mezinárodním srovnání je jejich mínění o důležitosti investic do školství výrazně podprůměrné.

Mezinárodní data dokonce ukazují, že čeští rodiče jsou s úrovní školství ve srovnání s ostatními zeměmi nadprůměrně spokojeni, dokonce jsou mnohem spokojenější, než leckteré země s podstatně kvalitnější vzdělávací soustavou. A nejméně ze všech oslovených zemí si Češi přejí, aby vláda investovala do vzdělávání více peněz.

Paradoxní situace vzhledem k tomu, kolik v českém školství chybí peněz, a vzhledem k tomu, že si vyšší investice přejí i ty státy, které už nyní dávají na vzdělávání mnohonásobně více než v Česku. Tato čísla mimo jiné ukazují, že rodič není zrovna nejsilnější partner školy, zvláště pak ten s nízkým sociálněekonomickým statusem.

Výzkum Nadace Sirius, která pomáhá ohroženým dětem a rodinám, ukázal, že s úspěchem ve škole souvisí celá řada faktorů, které se dostatečně neberou v potaz – nekvalitní bydlení, časté stěhování, zadluženost, neúplné rodiny, počet sourozenců, násilí v rodině, zdravotní problémy rodičů, nerespektování potřeb dítěte, nedostatečný čas trávený s dítětem a podobně.

V těchto případech pak často roli státu přejímají neziskové organizace a snaží se těmto rodinám a jejich dětem pomáhat. Neziskovky však nejsou řešením, protože nejde o systematický nástroj pomoci s celorepublikovým pokrytím.

„Obecně na rodinu spoléháme v tom, že bude děti motivovat, zajistí jim pomůcky, dohlédne na jejich přípravu. Je ale třeba myslet na to, že jsou rodiny, které toto vše svým dětem neposkytnou. Pak by to měla zajistit škola. U nás příliš vycházíme z toho, že když rodina nefunguje, škola nic nezmůže. Ale právě pro děti, kde rodina nefunguje, jak by měla, může být škola velmi důležitá,“ říká Jana Straková.

Zdeněk Slejška, ředitel Nadačného fondu Eduzměna, která se snaží o zlepšení českého vzdělávání, vidí problém v nekoordinovaném přístupu v rámci různých resortů. „Potkávají se zde minimálně resorty školství, sociálních věcí a zdravotnictví. A bohužel mnohdy nedochází k synergii různých podpůrných opatření, která by mohla situaci zlepšit.“

„Je zcela nezbytné, aby vzdělávání dětí a žáků z méně podnětného prostředí stálo na mezirezortní spolupráci a spolupráci širokého spektra aktérů, jak veřejného, tak i neziskového sektoru,“ souhlasí ministerstvo školství. Tomu odpovídá i Dlouhodobý záměr na léta 2019–2023, jenž ve svých opatřeních uvádí jako zásadní cíl rozvoj spolupráce škol s poskytovateli sociální práce a sociálních služeb za účelem multidisciplinárního přístupu k dětem, žákům a studentům sociálně znevýhodněným a jejich rodinám. Komplexního přístup ke vzdělávání dětí a žáků z nízkým socioekomickým statusem bude také součástí v připravované Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+.

Častým argumentem rodičů z lépe situované části společnosti je: Proč by moje děti měly pomáhat se začleňováním těch sociálně slabých a hůře přizpůsobivých do společnosti? Nic z toho přece mít nebudou, riskují a brzdí je to v jejich rozvoji. Další pak namítají, že pakliže lidé ze složitých sociálních poměrů nemají o kvalitní vzdělání pro své děti zájem, proč jim ho vnucovat, jejich chyba.

Docentka Jana Straková má na tyto hlasy jednoduchou odpověď: lidé si musí uvědomit, že společnost se má tak dobře a žije se v ní tak dobře, jak vzdělaná a kultivovaná je ta nejméně vzdělaná část populace. Rezignovat na vzdělávání těch, kteří by to nejvíce potřebovali, se proto společnosti ve výsledku vymstí. „Tito lidé budou tím pádem více ohroženi nezaměstnaností, kriminalitou, což představuje výdaje na sociální dávky, podporu v nezaměstnanosti, potírání kriminality.

Zároveň hrozí nespokojenost a napětí ve společnosti, která musí fungovat pro všechny, protože všichni spolu nevyhnutelně budou sdílet společný prostor. A nevzdělaní a frustrovaní budou také volit, i na to je třeba pamatovat

Jana Straková

Zároveň hrozí nespokojenost a napětí ve společnosti, která musí fungovat pro všechny, protože všichni spolu nevyhnutelně budou sdílet společný prostor. A nevzdělaní a frustrovaní budou také volit, i na to je třeba pamatovat,“ uvedla pro stránky EDUinu.


Pojďme pokračovat v tématu
společně

Form