Očekáváme ve vzdělávání další nárůst nerovností

Stát by měl zasáhnout, nabádají ekonomové

  • Pokračovat ve čtení online
article_33

Miroslava Federičová a Václav Korbel z Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) ve studii o vlivu pandemie covid-19 upozorňují, že uzavření škol kvůli koronaviru a přechod k výuce na dálku mohou ještě více prohloubit již tak značné nerovnosti ve vzdělávání. Ty přitom už nyní v Česku jsou jedny z největších v Evropě.

Předpokládejme, že se v září vrátí provoz ve školách k normálu. Většina učitelů říká, že to, co nestihli na dálku, hravě na podzim doučí. Půjde ale tak lehce setřít rozdíly mezi žáky a rozdíly mezi školami? Ty jsou v Česku oproti evropskému průměru dramatické a nyní se ještě prohlubovaly.

Nemyslíme si, že rozdíly půjde setřít hravě. Vlastně se více obáváme, že se nůžky budou dále rozevírat. Zaprvé, někteří žáci se do vzdělávání na dálku zapojovali méně, nebo dokonce vůbec, ať už z objektivních důvodů, jako je chybějící technika, nebo se zapojit nechtěli. Podle České školní inspekce i podle dalších šetření to je častější jev v rodinách s nižším socioekonomickým zázemím.

To znamená, že školy se žáky, kteří se moc nezapojovali, budou muset pracovat s velmi heterogenními kolektivy, což pro učitele nebude jednoduchý úkol. Zadruhé, není vůbec jasné, že se rozdíly mezi školami nebudou kvůli zkušenostem z distančního vzdělávání dále zvyšovat. Učitelé, kde vzdělávání na dálku fungovalo dobře, si vyzkoušeli řadu nových věcí a metod, které jim do budoucna mohou pomoct. Takže bez intervencí a podpory ze strany státu se spíše dá očekávat další nárůst nerovností.

Ve své studii „Pandemie covid-19 a sociálně-ekonomické nerovnosti“ zmiňujete například letní opakovací kurzy pro ohrožené žáky. Jak reálná tato představa je?

Představa to je reálná do té míry, že podobné kurzy fungují již delší dobu ve Spojených státech. Jestli je to reálné v současné situaci v České republice, tam jsme skeptičtější. Kurzy by se musely zorganizovat velmi rychle nad rámec již tak vysokého zatížení škol se vzděláváním na dálku a s realizací fyzické výuky a plněním hygienických opatření.

Až se provoz ve školách vrátí k normálu, rozdíly ve vzdělávání 
                      jen tak nesetřeme, varují ekonomové Miroslava Federičová a Václav Korbel.
Až se provoz ve školách vrátí k normálu, rozdíly ve vzdělávání jen tak nesetřeme, varují ekonomové Miroslava Federičová a Václav Korbel. Autor: Libor Fojtík

Aby kurzy nebyly jen iniciativou pár nadšenců, bylo by potřeba učitele dodatečně a nadstandardně zaplatit. V neposlední řadě není vůbec jednoduché do takových kurzů zapojit žáky, kteří by to nejvíce potřebovali. To by všechno vyžadovalo čas, stejně jako finanční a metodickou podporu. Takovou iniciativu jsme zatím nezaznamenali, a tak letní opakovací kurzy budou pravděpodobně aktivitou některých neziskových organizací a pár zapálených učitelů a škol.

Vaše studie uvádí, že menší podporu rodičů pociťují žáci ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí. Nemůže se to projevit nejen v mezerách ve vzdělávání, ale i třeba v přijímacím řízení na střední školy či u maturit? Studenti se letos museli spoléhat především sami na sebe a na své rodinné zázemí namísto konzultací s učiteli či přípravných kurzů.

Zde může hrát roli více faktorů dohromady. Jde například o motivace a ambice žáků, které jsou nižší u žáků ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí a tyto rozdíly se mohou během výuky na dálku dále zvyšovat. Zvyšovat se budou zejména u žáků, kterým se nedostává dostatečné podpory v jejich vzdělávacím procesu ze strany rodičů. To se opět týká zejména žáků ze znevýhodněného prostředí. Navíc je podpora ze strany rodičů v období výuky na dálku ještě zásadnější, jelikož ji nemůže dostatečně suplovat podpora ze strany učitelů a interakce se spolužáky.

Vyšší ambice žáků a rodičů v socioekonomicky zvýhodněných rodinách motivuje rodiny hledat v této nové situaci různé možnosti, jak se na přijímačky připravit. V dnešním období výuky na dálku bychom mohli přirovnat přípravu na přijímačky na střední školy k přípravě na přijímačky na osmiletá gymnázia, u které hraje velkou roli právě rodinné zázemí. Ta jsou pak z tohoto důvodu považována za jeden z hlavních důvodů rozevírání nůžek ve vzdělávacích nerovnostech.

Děti s nižším socioekonomickým zázemím mají také nižší motivaci, píli, sebedůvěru. To zhoršuje jejich zapojení do distanční výuky. Může tento faktor mít za následek prohloubení jejich mezer oproti motivovanější části třídy?

To podle nás může být u některých žáků zásadní. Představte si situaci, že je žák od března doma sám a není nikdo, kdo by mu pomohl. Podobně žák, kterého škola moc nebaví a teď na tři měsíce nemá kolem sebe spolužáky, kteří ho motivují alespoň trochu něco dělat. Pak se není čemu divit, že se na učení může vykašlat. Když se v září vrátí, tak bude oproti svým spolužákům zaostávat, což ho bude dál srážet. A to právě může rozjet spirálu demotivace a rezignace, která může vzdělávací dráhu ovlivnit dost zásadně.

Na druhou stranu mnozí pedagogové mají snahu, ale některé děti ze sociálně slabších rodin si od poloviny března „naordinovaly“ prázdniny a učitelům se vysmívají, že na ně nemají páky. Vždyť i doporučení ministerstva znělo, že se má známkovat podle doby odučené ve školách a nemá se už probírat nová látka. Co s tím? A mohlo by být určitým řešením povinné doučování od září?

Je otázka, do jaké míry je toto plošný problém, ale určitě takové případy jsou a samozřejmě to dobře není. Nicméně zahraniční studie ukazují, že než přísné tresty je z pohledu společnosti efektivnější pozitivní motivace. Ať už skrze sociální a terénní práci nebo vhodně zvoleným doučováním. Zase se tu bude narážet na praktický problém realizace. Kdo doučování bude zajišťovat? Bude to například spojeno s vyšší podporou neziskových organizací, které s tím mají zkušenosti a jsou v kontaktu s rodinami?

Pandemie vyrobila další nezaměstnané a další nízkorozpočtové rodiny. Významně zasáhla i některé dosud bezproblémové rodiny se stabilními příjmy a převrátila jim život naruby. Může se to podepsat na vzdělávání jejich dětí?

Určitě, šetření Život během pandemie ukázalo, že koronavirová krize se dotkla již 28 procent domácností a u dalších se to projeví v blízkých měsících. U všech těchto rodin je to závažný problém, nicméně tam, kde ztratili zaměstnání například oba rodiče, je tlak a stres obrovský, což se bude bezpochyby přenášet na děti. Proto, jak popisuje Daniel Prokop a Štěpán Jurajda v blogu na Aktuálně.cz, je smutné, že vláda pro tyto rodiny dělá málo, aby jim pomohla alespoň teď se nadechnout, zorientovat a překlenout pár nejhorších měsíců.

Bude také potřeba pomoci školám, které přechod na distanční výuku kvůli mezerám v know-how či v technickém vybavení nezvládly. Nemá však stát v tomto lehčí úkol než před pandemií? Tehdy ho čekala složitá digitalizace většiny škol v republice, kterou nastínil ve Strategii 2030, a hlavně složitá práce s motivací učitelů, proč se učit technologické novinky. Nyní se mu značná část škol digitalizovala samospádem a motivaci již není třeba dodávat, neboť většina pedagogů si zažila na vlastní kůži, jak je dobré moderní technologie ovládat.

Pro stát to bezpochyby lehčí bude. Dnes už snad nikdo nepochybuje o potřebě rozvíjet ICT dovednosti učitelů a nutnosti dostatečného technického vybavení na školách pro výuku. To platí zejména pro školy, které buď přechod na distanční výuku zvládly, nebo jsou si vědomy, že to ideální nebylo, a jsou na sobě ochotny pracovat.

Václav Korbel je odborník na ekonomii vzdělávání. Na FSV UK učí mikroekonomii.
Václav Korbel je odborník na ekonomii vzdělávání. Na FSV UK učí mikroekonomii. Autor: Libor Fojtík

Zde už také probíhá iniciativa ze strany ministerstva školství, České školní inspekce a projektu Učímeonline.cz. Ale pořád zůstávají školy, kde to neproběhlo ideálně a kde jsou se současným stavem spokojeni. Kolik takových škol je, vlastně nevíme, protože se nedá předpokládat, že by se tím ředitelé v šetření školní inspekce chlubili. Vzhledem k tomu, jak je český vzdělávací systém decentralizovaný, navíc neexistuje nástroj, jak takové školy identifikovat.

Co tedy se školami, které na svém zlepšení nespolupracují a ani nemají zájem spolupracovat, a proto žádné nedostatky do šetření České školní inspekce nenahlásily? Jak je lze identifikovat? A jde jim zlepšení vzhledem k vámi zmíněné decentralizaci školství nějak nařídit?

Ve studii popisujeme dvě možnosti. První je „aktivace“ sítě lidí v regionech, jejichž práce je pravidelně do škol chodit, mluvit s řediteli a učiteli a pomáhat jim. V podstatě by se musely této struktuře dát rychle vyšší pravomoci a kompetence, aby opravdu mohly školy monitorovat a nutit je měnit přístup. Teoreticky je to možné například posílením nějaké z existujících struktur, ať už místních akčních plánů vzdělávání nebo úpravou kompetencí školní inspekce, protože budování nové struktury je proces na několik let. Nakonec o tom hovoří analytický dokument ke Strategii vzdělávání 2030+, i když bez výrazného posílení kompetencí. Druhou možností je vytvoření národní platformy výuky. To může vypadat třeba jako národní povinné vysílání v televizi. K tomu ale na nějakou dobu přistoupily pouze Čína a Turecko.

Ukázala koronavirová pandemie a překotný, nepříliš centrálně organizovaný přechod na distanční výuku, jak moc českému školství chybí střední článek podpory?

Ano a přímo se to váže k předchozí odpovědi. Vlastně neexistuje struktura, která dokáže rychle a flexibilně v terénu pomáhat školám. Střední článek podpory poskytne podporu hlavně školám, které si o ni řeknou, ale už ne školám, které pomoc nehledají a nechtějí. I tak mít alespoň kapacitu na pomoc školám, které si o ni žádají, by byl velký krok vpřed.

Ve studii upozorňujete, že se mnohem snáze dožene výpadek třídy či školy než výpadek žáka. Protože na jeho dohnání bývá zpravidla sám, maximálně s pomocí rodiny, která mu však mnohdy pomoci nemůže, ať už pro nedostatek vědomostí nebo času. Co s tím?

Zásadní je spolupráce s rodinami přes terénní pracovníky a neziskové organizace, jejichž práce byla bohužel během pandemie hodně omezená, což situaci ještě zhoršilo. Vlastně často nebyl žádný mezičlánek mezi školou a rodinami. Takže vyšší podpora neziskovým organizacím by mohla pomoct. Kromě toho je ale potřeba hledat systémové řešení, jak propojit lépe školy, terénní pracovníky a rodiny.

Ať už bude řešení jakékoliv, měla by panovat shoda a podpora mezi ministerstvy školství a práce a sociálních věcí, zřizovateli a dalšími aktéry, aby každý nedělal něco a přitom by vzájemně spolu ti lidé nekomunikovali. Z pohledu ekonomů bychom ještě přidali to, že řešení by měla být pilotována a evaluována, aby se ideálně vybralo to nejvhodnější a nejefektivnější.

Z vašich grafů vyplývá, že regiony s vyšší mírou sociálních problémů mají vyšší technickou vybavenost pro přechod na výuku na dálku. A dokonce kromě Prahy má nejvyšší podíl škol s informačním systémem nebo podporou vlastních elektronických zařízení ve výuce kraj Ústecký a Karlovarský, tedy dva regiony s dlouhodobě nízkou úrovní vzdělávání a se značnými socioekonomickými problémy. Jak si to vysvětlujete?

Technická vybavenost je ovlivněna jak přístupem zřizovatelů, tak investicemi z evropských fondů, které často směřují právě do strukturálně postižených regionů. To ukazuje, že nerovnosti ve vzdělávání jsou komplexní problém, který není jen o investicích do infrastruktury. Je to souhra řady faktorů – sociálních a ekonomických problémů na straně rodin, nedostatku kvalitních pedagogických pracovníků a bohužel často také segregačních tendencí.

Karlovarský a Ústecký kraj postrádají dostatek učitelů a především pak dostatek aprobovaných učitelů, protože do těchto regionů nechtějí příliš odcházet vzdělaní lidé, a to zejména kvůli nižší životní úrovni. Lze s tím něco dělat?

Od některých lidí jsme slyšeli hypotézu, že se řada učitelů, kteří profesi opustili, s ekonomickou krizí vrátí zpět za katedru. To je možné, ale není to systémové řešení. V některých zemích, jako v USA, například zkoušejí zavádět speciální příplatky pro kvalitní ředitele a učitele, aby šli učit do znevýhodněných škol. Zatím neexistuje moc rigorózní evidence, že by takové opatření fungovalo, ale první výsledky vypadají nadějně. Je potřeba být inovativní a opatření pilotně zkoušet a evaluovat, abychom viděli, co je efektivní v Česku.

Miroslava Federičová je mj. odbornicí na výsledky 
                      studentů v mezinárodních srovnávacích studií. 
                      Působí v Národohospodářském ústavu AV ČR
Miroslava Federičová je mj. odbornicí na výsledky studentů v mezinárodních srovnávacích studií. Působí v Národohospodářském ústavu AV ČR  Autor: Libor Fojtík

Nedostatek učitelů ale pociťuje i Praha a Středočeský kraj, jednak kvůli hustému osídlení, ale také kvůli tomu, že v těchto regionech není jednoduché vyžít s učitelským platem. Nemůže zafungovat efekt, který jste zmiňovali, že paralyzování mnoha povolání během epidemie vrátí absolventy za katedru, ať již z řad OSVČ či z některých firem? Učitelství totiž bude potřeba pořád, navíc tu poptávka vysoce převyšuje nabídku.

Ano, to se může stát, někteří učitelé, kteří pracovali v posledních letech v jiné profesi, se kvůli ztrátě práce mohou vrátit. Opět bychom ale zdůraznili, že to možná pomůže krátkodobě, ale neřeší to dlouhodobý problém. Podle výzkumu Masarykovy univerzity až 60 procent absolventů pedagogických fakult nikdy učit nezačne.

Navíc ani není jisté, že by krize dlouhodobě zvýšila prestiž učitelského povolání. My jsme se v jednom ze šetření ptali rodičů, jak oceňují různá povolání, a mezi prosincem 2019 a dubnem 2020 nevidíme prakticky žádný rozdíl v tom, jak oceňují učitele. Protože se ale jednalo teprve o první vlnu, interpretovali bychom tato zjištění zatím opatrně. Je možné, že se efekty mohou projevit později.

Co pro zvrácení tohoto vývoje může udělat stát?

Krátkodobý návrat učitelů by mohl využít a ukázat jim, že má snahu opravdu věci ve školství měnit. A to třeba právě v oblastech, ve kterých Česko dlouhodobě zaostává za ostatními zeměmi Evropy – srovnatelnost platů učitelů a ředitelů s platy vysokoškolsky vzdělaných pracovníků, snížení administrativní zátěže ředitelů a učitelů, mentorování čerstvých absolventů a podobně. Snad takovým signálem bude vznikající Strategie vzdělávání 2030+.

V listopadu se očekává možná nová vlna koronavirové epidemie. Co by do té doby mělo české školství stihnout? Jaké ponaučení by si mělo vzít z té první vlny?

Zaměřili bychom se na to, co by si měla odnést česká vzdělávací politika. Zaprvé, máme velmi málo dat o tom, jaké dopady má vzdělávání na dálku a jak fungují školy po částečném znovuotevření. Buď stát data nesbírá vůbec, anebo s nimi nepracuje. Vlastně máme data pouze od České školní inspekce, což je na kvalitní rozhodování málo.

Zadruhé, naplno se ukázalo, jaké nedostatky má velmi decentralizovaný systém. Stát má jen velmi málo nástrojů, jak cokoliv vynutit a jak plošně a systémově pomáhat. Zároveň ani nedokážeme dobře určit, ve kterých školách je problém. Stát by si proto měl připravit mechanismy, jak bude postupovat při příští vlně. V opačném případě očekávejme další a rapidní nárůst nerovností ve vzdělávání.


Pojďme pokračovat v tématu
společně

Form