„Peďák“ byl nouzovka pro méně úspěšné, která nenaučila učit.

To se ale pomalu mění

article_13

Na školách se rodí nadšenci, kterým na kvalitě pedagogické výuky záleží

Pedagogická fakulta je pro část uchazečů místem, kde sice studovat nechtějí, ale nejsnadněji se tam dostanou. Podle toho pak často vypadá i jejich motivace. Ještě větší problém je ale u samotných škol – ty se zaměřují hlavně na obsah předmětů, ale už ne na to, jak je správně učit. To se však postupně mění – iniciativa ke změně dokonce vzešla od samotných studentů.

Zná to asi většina někdejších uchazečů o vysokoškolské studium. Vybrali si nějaký vysněný obor, ale rodiče je zrazovali, že tam vezmou málokoho – a přesvědčovali je, ať se zkusí přihlásit i na něco jednoduššího. Jednou z takových jistot a „nouzovek“ bývá pedagogická fakulta.

Z tohoto podhoubí se rodí vedle nadšenců a srdcařů také tisíce absolventů, kteří šli na „peďák“ či „pajdák“ jen proto, že se nedostali jinam. O učitelskou profesi buď nemají zájem, nebo ji po dvou letech opustí jako příliš náročnou a zodpovědnou dřinu za málo peněz.

Anebo na škole zůstanou, ale učí bez zájmu a čelí syndromu vyhoření. Navíc s jistotou, že vyhazov jim při současném fatálním nedostatku učitelů, zvláště v některých krajích, příliš nehrozí. Tahle situace se ale pozvolna mění.

Pochyby o smysluplnosti studia

Tomáš Čakloš, Předseda iniciativy Otevřeno
Tomáš Čakloš, Předseda iniciativy Otevřeno zdroj Iniciativa Otevřeno

Tomáš Čakloš nastoupil v roce 2013 na sociální pedagogiku na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Ne jako na nouzovku, ale jako na pozitivně vybraný obor. Studium pedagogiky jej chytlo natolik, že si druhý rok přidal přímo učitelský obor – občanskou výchovu a zeměpis. Po prvních přednáškách na učitelství však byl trochu rozpačitý, co si má o jejich smysluplnosti myslet. "Klíčové pro mě bylo paradoxní srovnání obou oborů vedle sebe, v tom samém domě – skvělé neučitelské pedagogiky a mizerného učitelství téměř bez pedagogiky," říká.

„Převážná část studia jako by ustrnula kdesi hluboko v minulém století – a to tak hluboko, že ji odtud nikdo nedokázal vytáhnout. Představa, že budu další dny, měsíce a roky trávit na nějakých podivných hodinách s unavenými tvářemi, pro mě byla natolik frustrující, že jsem toho raději po třech semestrech nechal,“ vzpomínal pak na tuto svou anabázi o tři roky později při vystoupení na fóru TEDxEd Prague 2017.

Co také žádali studenti v iniciativě Otevřeno


Požadovali hlubší a praktičtější přípravu učitelů, více směřující ke smysluplnému učení.

Chtěli revidovat náplň vzdělávání a učit jen to, co je opravdu důležité – stanovovat cíle s ohledem na dnešní svět a zaměřit se na rozvoj obecnějších dovedností důležitých pro úspěšný život, učit se vlastní zkušeností a vzájemnou diskusí.

Chtěli tvořit školu, kde učení spočívá ve vlastní aktivní činnosti a efektivních vyučovacích metodách, nikoliv v pouhém poslouchání přednášejícího.

Učitel by podle nich měl mít vysoké cíle, celoživotně na sobě pracovat, dosahovat mistrovství ve svém oboru a rozšiřovat svůj všeobecný rozhled.

A to na sociální pedagogice skutečně rozvíjeli pedagogické dovednosti, o čemž si na učitelském oboru mohli nechat jen zdát. Velká pozornost se tu podle něj věnovala předmětům, které měl dotyčný později vyučovat, méně již pedagogice samotné. Tomu podle Čakloše odpovídaly i profily začínajících kantorů – byli poměrně zběhlí ve svém oboru, méně již v práci s žáky.

O nesmyslnosti některých předmětů či způsobu jejich výuky se bavil se svým kamarádem Danielem Pražákem, jenž studoval na pražské pedagogické fakultě učitelství se specializací dějepis a biologie. Koncem roku 2015 si řekli, že už nechtějí vše jen kritizovat, ale že se pokusí o změnu. „Začali jsme přemýšlet, jestli by se nemohly klasické učitelské obory trošku přiblížit realitě výchovy a vzdělávání, s níž jsme měli oba zkušenosti jako skautští vedoucí. Oslovili jsme další studenty, začali formovat tým a vhodnou strategii a během dvou měsíců jsme za připomínkování lidí kolem sestavili naše prohlášení,“ vzpomíná Tomáš Čakloš.

Sepsali 21 vizí vzdělávání pro 21. století a symbolicky na Den učitelů 28. března 2017 je po vzoru reformátora Martina Luthera přibili (respektive přilepili) na dveře pedagogických fakult v Praze, Brně, Olomouci a Ústí nad Labem. V nich oznámili, že vzdělávání pedagogů potřebuje změnu a že o ni budou usilovat.

Řešení našli ve sdílení inovací

Jejich iniciativa Otevřeno zkrátka chtěla otevřít pedagogické fakulty novým vlivům, které přináší 21. století a rychle se měnící doba. Začali s kritikou toho, co je špatné, ale zjistili, že to vede jen k dohadování, kdo má pravdu. Jedním z prvních kroků uskupení proto bylo znovuobnovení studentských oborových rad, kterými měli studenti předávat učitelům zpětnou vazbu ke smysluplnosti výuky. Otevřeli tak prostor pro odborný a kultivovaný dialog o vzdělávání.

Rozhodli se také aktivně vyhledávat inovace a dobré přístupy, o něž se snažily jednotlivé pedagogické fakulty – o nich pak natočili video a jeho prostřednictvím danou ideu šířili dál napříč fakultami. V Brně třeba seberozvoj, osobnostní přípravu, komunikační trénink, zážitkovou pedagogiku, občanské vzdělávání či doučování dětí ze sociálně slabých rodin, v Praze zase Hejného matematiku, videohospitace, filmovou výchovu, nové metody, jak se připravovat na inkluzi či jak inovativně učit angličtinu, v Plzni trénink budoucích učitelů postavený na metodách dramatické výchovy.

doc. PhDr. Jiří Němec, Ph.D., děkan Pedagogické fakulty
doc. PhDr. Jiří Němec, Ph.D., děkan Pedagogické fakulty

Klíč ke zlepšení našli ve sdílení inovací napříč fakultami. Zjistili, že inovátorů není vůbec málo, ale vzhledem k jejich izolovanosti se jejich roztříštěné snahy zatím moc neprojevovaly v celkovém pojetí, jak a co by se měli budoucí učitelé učit. Rozhlíželi se i po nepedagogických fakultách vzdělávajících učitele, po vzdělávacích institucích či neziskových organizacích.

Pozoruhodné byly reakce akademické obce. Zatímco někteří učitelé se dívali na jejich počínání s despektem a tak trochu s obavou, zda se nebudou muset vzdát svých starých zaběhlých metod, ti otevřenější vyučující a také proděkani či děkani s nimi celkem ochotně spolupracovali. „Podporujeme jejich nejlepší práci. A naše vize ukazujeme na něčem konkrétním a praktickém. A jsou to také důkazy, že to jde,“ vyjmenovával důvody pozitivního přijetí iniciativy Tomáš Čakloš na TEDxEd

Aktivity Otevřeno jsou velice sympatické a jsem velice rád, že se studenti začínají angažovat a mají zájem o zlepšení kvality výuky a celkové koncepce své přípravy

doc. PhDr. Jiří Němec, Ph.D. děkan Pedagogické fakulty

Brněnská iniciativa se šířila po celé republice

Původně brněnská iniciativa se rychle šířila po celé republice. Za rok už měla zastoupení na šesti z devíti pedagogických fakult. Podařilo se jim rozhýbat trochu stojaté vody, z nesměle doutnajících lokálních táboráčků rozfoukat pořádný oheň, aktivizovat studenty, kteří se začali sdružovat do iniciativ a spolků, začali pořádat besedy, workshopy či fakultní plesy.

Orientační praxe


Při orientační praxi se studenti formou skupinových návštěv seznamují s reálnými podmínkami povolání od prvního a druhého stupně základních škol přes různé typy středních škol až po domy dětí a mládeže a volnočasová centra.

Náslechová praxe


V rámci náslechové praxe pozorují studenti předem vybrané zkušené učitele při práci a dozvídají se, jak reálně probíhá výuka – zaměřují se nejen na osnovy a cíle, ale i na komunikaci učitele, chování žáků, klima ve třídě či dostupné pomůcky.

Lektorská praxe


Lektorská praxe připravuje studenty na povolání lektora v různých vzdělávacích či volnočasových institucích.

Asistentská praxe


Během asistentské praxe se studenti stávají pomocníky učitelů, pro něž je asistent ve třídě velmi nedostatkovým zbožím. Může se pak individuálně věnovat žákům se speciálními vzdělávacími potřebami, cizincům či nadaným dětem.

„Nebylo to tak, že by Otevřeno přišlo v momentě, kdy se žádné pokusy o změny v přípravě učitelů neobjevily. Naopak se snažíme podporovat inovace tam, kde vznikají, a následně na ně ukazovat jako na dobrou praxi,“ vysvětluje Daniel Pražák, místopředseda iniciativy Otevřeno, absolvent pražské Pedagogické fakulty UK, učitel biologie, zeměpisu a angličtiny na pražské ZŠ Strossmayerovo náměstí a také doktorand na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK. „My neobjevujeme Ameriku, fakulty o svých nedostatcích vědí a inovace se tam dějí,“ dodává.

Těmto aktivním studentům se spolu s akademiky nicméně podařilo přispět k určitým změnám. Třeba k proměňování nových akreditací v Praze a Českých Budějovicích, k prohloubení psychologické přípravy na brněnské pedagogické fakultě, k proměně státní zkoušky na magisterském studiu – už se zde nevyžaduje učivo obou oborů s tak silnou převahou jako v bakalářském stupni, ale student si vylosuje otázku a připraví si, jak by danou problematiku pojal didakticky a jak by vystavěl hodinu.

„Když člověk opouští vzdělávací instituci, měl by mít v ruce nějaké potvrzení, že může nastoupit do práce ve třídě. Takovým výstupem ale není to, že se naučím zpaměti odpovědi na nějaké otázky. To mě nevybavuje patřičnými dovednostmi, abych si mohl říct: tak teď už to konečně umím, teď můžu do třídy,“ vysvětloval před časem na Aktuálně.cz tuto změnu v pojetí státnic děkan pražské pedagogické fakulty Michal Nedělka.

Velké změny v přístupu pedagogických fakult reflektuje i Daniel Pražák, jenž může srovnávat období, kdy na fakultě v roce 2012 začínal a postrádal smysl u mnohých vyučovaných předmětů a řada studentů brala školu jen jako hladký průchod za vysokoškolským diplomem, se současností, kdy tu působí jako doktorand.

„Za svého studia jsem se setkal se skvělými pedagogickými osobnostmi, stejně jako s lidmi, kteří ukazovali spíše negativní učitelské archetypy. Ale to je podle mě na všech školách.“ Když studoval bakaláře, šlo dle jeho slov v podstatě o osvojování oboru, v jeho případě dějepisu a biologie, na pedagogice se stavělo až od magistra.

Nyní podle předsedy Akademického senátu Pedagogické fakulty UK Antonína Jančaříka musí v bakalářském studiu všichni studenti absolvovat minimálně dvě praxe. Volí mezi orientační, náslechovou, lektorskou či asistentskou praxí.

Takřka při každé praxi se ve třídách setkávají se žáky se specifickými vzdělávacími potřebami, žáky z rozdílného socioekonomického prostředí či dětmi cizinců, které ještě dostatečně neovládají český jazyk. V rámci praxe si tedy vyzkouší, co učitel v takovýchto případech potřebuje. Ale zažijí si vše i z druhé strany, z pohledu asistenta žáka

Antonín Jančařík, předseda Akademického senátu Pedagogické fakulty UK
Antonín Jančařík, předseda Akademického senátu Pedagogické fakulty UK
Antonín Jančařík, předseda Akademického senátu Pedagogické fakulty UK zdroj PedF UK

Provázat teorii více s praxí umožňuje i další novinka této fakulty. „Podporujeme a ve větším rozsahu zavádíme podobu, kdy výuka odborných předmětů reflektuje to, že připravujeme budoucí učitele. Když se studenti učí odborný předmět, zároveň se při tom již seznamují s tím, jak danou látku budou učit. A to nejen po stránce teoretické, ale i praktické, například využíváním různých forem výuky, jako jsou skupinové práce či projekty, které nahrazují výuku frontální,” vysvětluje Jančařík. „Díky tomu může oborová didaktika jít do větší hloubky a porozumění procesu učení,“ dodává.

Dnes už také zdaleka není tak samozřejmé se na pedagogickou fakultu dostat a úspěšně ji absolvovat. „Na některých oborech, jako je speciální pedagogika či kombinace základy společenských věd – angličtina, to rozhodně není tak, že by se tam dostal každý, ten převis je až desetinásobný. Ve společnosti nicméně přežívá obraz, že pedagogická fakulta je nouzová varianta, takže ji tak někteří uchazeči určitě berou. Nicméně třeba pedagogická fakulta v Praze je dnes na svém maximu, kolik lidí může přijmout,“ říká Daniel Pražák.

Polovina ani nejde učit, další odcházejí do dvou let

Podle brněnských výzkumníků v čele se Světlanou Hanušovou nicméně v tuzemsku do škol nenastupuje asi polovina absolventů pedagogických fakult. I to se ale podle Pražáka mění k lepšímu. Říká, že na fakultě potkává mnohem více studentů, kteří skutečně chtějí učit a být dobrými učiteli. Z dat pražské pedagogické fakulty vyplývá, že tu v roce 2015 už během svého vlastního studia učilo 30 procent studentů a v roce 2018 jich už bylo přes 40 procent.

Dle studie Masarykovy univerzity Chtějí zůstat, nebo odejít?, mapující začínající učitele na základních školách, platí, že pokud už vůbec absolventi do praxe nastoupí, bývají na počátku své profesní dráhy velmi motivovaní. „Z našich dat ale plyne, že jejich nadšení se v praxi často ztrácí,“ upozorňuje Hanušová.

Hlavním důvodem nespokojenosti však možná trochu překvapivě nejsou nízké platy ani problémy se žáky. Začínajícím učitelům nejvíc chybí pedagog, který by jim pomohl v náročném přechodu z fakulty do každodenní práce. Jen asi desetina respondentů výzkumu souhlasí s tím, že na jejich škole existuje funkční systém uvádění začínajících učitelů do praxe.

Daniel Pražák, Místopředseda iniciativy Otevřeno
Daniel Pražák, Místopředseda iniciativy Otevřeno

Brněnská studie rovněž zmiňuje výsledky mezinárodního šetření TALIS 2013, z něhož mimo jiné vyplynulo, že až 62 procent učitelů nemá na školách přístup k formálnímu zaškolovacímu programu. „Vstup do profese je u nás veden spíše neformálně přímo na škole, často jsou učitelům nabízeny programy či aktivity směřující k uvedení do organizace práce na škole. S mentoringem se čeští učitelé setkávají (zejména v porovnání se zahraničím) velmi zřídka – až 32 procent se s mentorem nikdy nesetkalo,“ konstatuje studie.

Důležitou proměnnou nicméně zůstávají i platy. Většina výzkumem oslovených učitelů se shodla na tom, že platové ohodnocení by mělo být vyšší a že poměr náročnosti povolání a jeho ohodnocení není odpovídající. „Hlavním a zásadním faktorem motivace je skutečná perspektiva učitelské profese. I když budou pedagogické fakulty sebelepší, tak si každý spočítá, že dělat učitele v České republice není zrovna výhra. Český učitel má hluboko do kapsy a k tomu velké množství povinností. Myslím si, že zásadní odpovědnost padá na stát. Když učitelům dáme dobré podmínky, podporu a vzdělání, tak s motivací nebude problém,“ řekl před časem v rozhovoru pro Aktuálně.cz Tomáš Čakloš.

Článek o netopýrech výnosnější než dobrá učebnice

Na pedagogických fakultách přetrvávají masové přednášky pro stovky studentů ve velkých posluchárnách. Seminární výuka je prý drahá, hromadné přednášky jde tedy těžko zcela vymýtit. Ostatně jeden z problémů „peďáků“ spočívá i v tom, že patří k nejméně financovaným fakultám.

Jejich primárním úkolem totiž není tolik klasický výzkum, za nějž berou školy peníze. „Ve chvíli, kdy didaktik napíše pěknou učebnici, tak jelikož učebnice není vědecký materiál, katedra z toho nemá body a nedostane za to žádné peníze. Ale když napíše třeba odborný článek o netopýrech v Broumově, tak to je vědecký materiál, za nějž jsou body a finance,“ říká Pražák.

„Chceme tedy po zdejších vyučujících, aby byli skvělí a inovativní pedagogové, ale zároveň aby dělali na výzkumech, které nemusí mít se školstvím příliš společného,“ dodává. Za příklad dává jednu kolegyni, která se zabývá co nejvyšší kvalitou učitelských praxí, ale primárně vede výzkum o šnecích, protože za to jsou peníze pro katedru.

Praxe může tvořit maximálně desetinu studia

Pokračujícím problémem zůstává i nedostatečný podíl praxe, i když i v této oblasti se mnohé zlepšilo a školy většinou využívají dovolené maximum, tedy deset procent.

„Kolik může a musí být praxe během studia učitelství, si nemohou vysoké školy zvolit libovolně, to stanovuje ministerstvo. Konkrétně v programech učitelství na střední školy je určeno, že praxe mají být v rozsahu 8 až 10 procent z celkové doby studia. Při přípravě programů limit respektujeme – držíme se horní hranice předepsaného objemu. Mně osobně to přijde málo, byl bych rád, kdyby praxí mohlo být více,“ říká docent Antonín Jančařík, předseda Akademického senátu Pedagogické fakulty v Praze.

„Deset procent je málo, špičkové vzdělávací systémy, a to nemusí být nutně jen Finsko, mají podíl reflektované a vedené praxe mnohem větší,“ připojuje se Daniel Pražák. „Ale to by se také musely dát jiné prostředky pedagogickým fakultám, aby se více praxí mohlo realizovat,“ doplňuje.

Naopak Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity považuje v tuto chvíli objem praxe za dostatečný. „Při dalším zvyšování objemu budeme narážet na kapacitní limity škol, na nichž mají studenti praxi realizovat,“ tvrdí a upozorňují: „Pokud jde o teorii, učitelé nemohu být pouhé ‚dvě lekce před žáky‘. Hlubší orientace učitele v oboru je důležitá pro sebejistotu a pro to, aby svým neodborným (laickým) výkladem nepodporoval u žáků utváření mylných představ,“ říkají děkan Jiří Němec a proděkan pro výzkum a akademické záležitosti Tomáš Janík.

Schopnosti spolupracovat, komunikovat, být asertivní a empatický považují za důležité a na fakultách je na ně kladen důraz, ovšem zdůrazňují: „Spolupráce se odehrává ‚na něčem‘, komunikuje se ‚o něčem‘, asertivita a empatie se uplatňují vzhledem k ‚někomu a něčemu‘. Proto mají tyto schopnosti být opět rozvíjeny ve vazbě na obsah.“

Tomáš Janík, Proděkan pro výzkum a akademické záležitosti
Tomáš Janík, Proděkan pro výzkum a akademické záležitosti

Fakulty na potřeby nové doby reagují pomalu

Často kritizovanou skutečností jsou i pomalé reakce „škol učitelů“ na nově přicházející a měnící se nároky – například na zvládání inkluze, a tedy učení jak dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, tak nadaných jedinců či stále častější výuku cizinců. Anebo také pomalejší reakce na dobu, v níž už nejde tolik o znalost informací, jako spíše o ovládání dovedností. „Pedagogické fakulty fungují jako vysoká škola v rámci akreditačního procesu. Zavést nějakou změnu trvá ne měsíce, ale roky,“ vysvětluje Pražák.

Posledně jmenovaný problém – přetrvávající bazírování na znalostech oproti dovednostem – najdeme nejen na školách, ale také na „peďácích“, kde jsou k tomu vedeni budoucí učitelé. Ale zlepšuje se to. Zatímco dříve spočívalo studium hlavně v učení se oborům, které dotyčný bude učit, nyní zřetelně přibývá důrazu na formu výuky a schopnost komunikovat se žáky, motivovat je, nadchnout pro vědění.

„Potřebu seznámit studenty s různými formami výuky včetně těch nových zohledňujeme především v rámci didaktik předmětů. Měkké dovednosti, tzv. soft skills, rozvíjíme prostřednictvím celé řady předmětů, v rámci akreditací je předložena široká paleta předmětů zaměřených na rozvoj praktických dovedností a osobnostní rozvoj,“ uvádí docent Jančařík. Jeho fakulta studentům nabízí možnost zapojit se do Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu, která nabízí různé formy aktivit v rámci přípravy učitelů. Zařazují i další předměty, které rozvíjí dovednosti jako komunikace s rodiči či zvládání krizových situací.

Didaktickou přípravu, která by absolventa naučila dobře zprostředkovat poznání žákům, považují za jeden z pilířů studia učitelství také na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Nespočívá to v předávání hotových znalostí, ale ve vytváření příležitostí, aby se žáci svojí aktivitou sami něčemu učili a tím se také rozvíjela jejich osobnost

prof. PhDr. Mgr. Tomáš Janík, Ph.D. proděkan pro výzkum a akademické záležitosti

Studenti prý vše vstřebávají zejména v rámci praxí a jejich reflexe a součástí je i rozvoj učitelských kompetencí včetně soft skills, jako jsou například motivace žáků, práce s rozmanitostí třídy, práce s individualitou dětí od nadaných po ty se specifickými potřebami nebo také práce s hlasem. Další záležitosti jako komunikace s rodiči či kázeňské problémy jsou podle jejich slov předmětem pedagogicko-psychologické přípravy.

„Přestože studenti procházejí touto přípravou, po nástupu do profese mohou čelit neočekávaným situacím, na které je stěží lze připravit předem. Ale od toho jsou na školách uvádějící učitelé a mentoři, je k  dispozici další vzdělávání pedagogů a celoživotní učení v profesi,“ upozorňují.

Kdo jen trochu může, učí

Podle zákona mohou stále učit jen pedagogičtí pracovníci. To někteří kritici úrovně pedagogických škol označují za zásadní problém. Podle nich tak mají pedagogické fakulty na vzdělávání monopol a nenutí je to zlepšovat se, vyvíjet a být konkurenceschopné. Jak místopředseda iniciativy Otevřeno upozorňuje, pedagogických fakult je v Česku devět, ale fakult připravujících učitele, tedy těch, kde člověk může vystudovat navazující magisterské studium s učitelskou kvalifikací, je kolem třiceti. Člověk si navíc může udělat pedagogické minimum a to nabízí již kolem šedesáti institucí.

Jedná se o doplňující pedagogické vzdělání pro absolventy nepedagogických oborů. Studium zahrnuje pedagogický, didaktický a psychologický základ pro učitele, didaktiku předmětu a praktickou část ve škole. Trvá přibližně dva roky a lze ho absolvovat dálkově.

„Takže monopol pedagogických fakult na výuku je sporný. Zároveň platí výjimka, že pokud ředitel prokáže, že nemohl sehnat kvalifikovaného pedagoga, může přijmout kohokoliv. V této výjimce pak budou na stejné úrovni student pedagogické fakulty, jenž má před státnicemi, či student, jenž nyní nastoupil do bakaláře a rozhodne se, že místo na brigádu do ‚mekáče‘ půjde učit. Zákon je nyní dává na stejnou úroveň,“ upozorňuje Pražák.

Jak reforma vedoucí ke zvýšení kvality učitelů ovlivní HDP?
Zdroj dat: OECD 2017
30.00025.00020.00015.00010.0005.000 Roční HDP v mld. Kč 2020 2030 2040 2050 2060 2070 2080 2090 2100 Důrazný reformní scénář Nereformní střední scénář Roční HDP v mld. Kč Důrazný reformní scénář Nereformní střední scénář 30.000 25.000 20.000 15.000 10.000 5.000 2020 2030 2040 2050 2060 2070 2080 2090 2100

 

K popisované výjimce sahají ředitelé škol velmi často, a to zvláště v Karlovarském kraji, kam se lákají vysokoškoláci za prací jen velmi složitě vzhledem k životní úrovni regionu. A pak také v Praze a Středočeském kraji, ale z přesně opačného důvodu – životní úroveň je tu na kantorský plat naopak moc vysoká. „Když si vezmete, co znamená učitelský plat na malém městě v Moravskoslezském kraji a co v Praze, tak je to nesrovnatelné,“ vysvětluje Daniel Pražák.

Zatímco do Prahy či středních Čech by velmi rádi nastoupili začínající absolventi pedagogických fakult, kdyby ale dostali k dispozici učitelský byt, což je v této části země velmi obtížné, města v Karlovarském kraji nabízejí „první poslední“, ale mnohdy marně. „Vedení města v Chebu například udělalo pobídku, že když tam půjde někdo učit, dají mu jednak náborový příspěvek, a když vydrží tři roky, dají mu významnou finanční částku a učitelský byt,“ přibližuje místopředseda iniciativy Otevřeno.

Situace ve zmíněných regionech je tak kritická, že ředitelé zde vezmou prakticky kohokoliv jen trochu schopného daný předmět učit, i když se nejedná o jeho studovaný obor. Naopak třeba vystudovaný angličtinář v Jihomoravském kraji prý leckdy marně hledá práci i půl roku. „Já sám jsem se za katedru postavil již v prváku pedagogické fakulty. Ale vzhledem k tomu, jaký je nedostatek učitelů, tak i Česká školní inspekce se dívá na tyto výjimky shovívavě,“ přidává osobní zkušenost.

Nejvíc chybí učitelé matematiky, fyziky nebo chemie

Nedostatek učitelů nabývá v poslední době extrémních podob, v září 2019 chybělo již 6000 učitelů a toto číslo se má příští rok ještě strmě zvýšit. Alarmující situace se tu podle Pražáka tvořila dlouhou dobu a může za ni několik faktorů: nízká faktická prestiž učitele, podfinancování resortu či nedostatečná podpora v systému vzdělávání, kvůli kterému hodně nových učitelů do dvou let odchází. Jak ukázal výzkum brněnské pedagogické fakulty, odrazuje je to více než nízký plat. „Ovlivnil to i demografický růst, kdy se silné ročníky dětí potkaly se silnými ročníky starších učitelů, kteří odcházejí do důchodu,“ doplňuje.

Pedagogické fakulty nestíhají naplňovat poptávku po nových učitelích, hlad je zejména po matikářích, fyzikářích či chemikářích. Tyto předměty totiž nemůže učit „kdokoliv“, jako se to často děje hlavně u občanské nauky a dějepisu, ale leckdy i zeměpisu či biologie. Těmto předmětům musí učitel skutečně rozumět, nejde v nich jen něco „odvykládat“. I když to by nemělo stačit v žádném předmětu a dějepis by měl ideálně učit historik, který dokáže dávat historické události do paralel se současností a vyprávět o dějinách nadšeně, poutavě a s širokým rozhledem. Ale chtějte něco takového třeba po tělocvikáři-zeměpisáři...

Tento stav však má řešení, i když bude nákladné a zabere čas. Kdyby se pedagogickým fakultám dalo víc peněz, nemusely by je shánět uměle vědeckými pracemi, ale mohly by se více soustředit na zlepšování vzdělávání či inovace ve výuce. „A také by se samozřejmě měly zvýšit platy zdejších vyučujících. Přestože fakulty často v tomto ohledu dělají, co mohou, tak ve chvíli, kdy já dokončím studium a začnu učit na škole, mám vyšší plat než řada mých vyučujících,“ dodává Pražák.

Zacelit se také musí další vážné trhliny v učitelské praxi. Zvýšit by se neměl jen plat, ale i prestiž povolání. A také by se mělo více dbát na fungování tzv. uvádějících učitelů, kteří ve škole uvádějí nováčka do praxe. Jenže těžko může být někdo zdatným a trpělivým mentorem, pakliže je přehlcen svou prací, a to nejen pedagogickou, ale i třeba dozory či administrativou. Tyhle věci by učitelé vůbec neměli vykonávat, školy by si na ně měli zjednat jiné lidi. Ale to už jsme opět u nedostatku financí ve školství a kruh se uzavírá.

A jak si představuje skvělého pedagoga předseda iniciativy Otevřeno? „To, co dělá učitele skvělým, vychází zejména z toho, že přemýšlí nad svou rolí. Když si uvědomí, že žáci, které učí na základní škole, budou v produktivním věku třeba až v roce 2030. V době, kdy lidé možná budou potřebovat trochu jiné dovednosti, než jsme potřebovali my. Začne rozvíjet tu svoji výuku tak, aby byla na tyto schopnosti zaměřená. Zároveň postaví svůj přístup k žákům na tom, aby podporoval jejich sebevědomí a motivaci dál se učit. To je pro mě skvělý učitel. Člověk, který je schopný reflexe a posouvá se dál,“ řekl před časem Tomáš Čakloš Aktuálně.cz.


Pojďme pokračovat v tématu
společně

Form