Šikana v Česku má rozměry epidemie

Mezinárodní srovnávací testy TIMSS zkoumají matematickou, přírodovědnou a čtenářskou gramotnost žáků 4. tříd po celém světě. A také se jich ptají na jejich vztah ke škole. Poslední známé výsledky z roku 2015 znamenaly pro Česko nemilé zjištění. Takzvaná „hodnota indexu sounáležitosti se školou“ byla dle údajů České školní inspekce u českých žáků nejen podprůměrná, ale dokonce jedna z nejnižších. Horší hodnoty byly zjištěny jen v Japonsku a v Polsku.

Z odpovědí na dílčí položku „Do školy chodím rád/a“ vyplynulo, že čeští žáci chodí do školy nejméně rádi ze všech zemí zapojených do šetření - souhlas s ní vyjádřilo jen 68 % českých žáků, přitom mezinárodní průměr je 86 % žáků. Tato čísla dávají sociologové i psychologové do souvislosti s další nelichotivou statistikou - míra šikany na českých školách patří k nejvyšším v Evropě.

Ve výzkumu PISA 2015 zkušenost s šikanou uvedlo 25 % českých žáků, přičemž průměr zemí OECD činí necelých 19 %. Před Českem figuruje z evropských zemí už jen Rusko a Lotyšsko. Jedná se o výsledky dotazníku, jenž zkoumal u patnáctiletých dětí tzv. well-being, zjednodušeně stav převažující tělesné, duševní a společenské pohody. Výzkum zjišťoval motivovanost studentů, úzkost ve škole, vztahy s vrstevníky a učiteli, šikanu, pocit sounáležitosti se školním kolektivem, podporu rodičů či trávení volného času.

Nicméně i v ukazateli životní spokojenosti se čeští školáci ocitli pod průměrem zemí OECD. Tento žebříček nijak nekopíruje vyspělost dané země či jejího školského systému, neboť mezi nejspokojenější patřily děti z Dominikánské republiky, Mexika a Kostariky a mezi nejméně spokojené žáci z Hongkongu, Číny, Koreje a Japonska, kteří přitom obsazují přední příčky v tabulkách hodnotících jejich vědomosti.

Michal Kolář

Šikana se vyskytuje na všech školách, říká odborník

„Celkový výsledek 25,4 % českých žáků, kteří zažili šikanu, mě příliš nepřekvapuje. Můj odhad zamoření českých škol šikanou při přísnějším nastavení je 20 % obětí,“ komentuje tato čísla psychoterapeut Michal Kolář, přední český odborník na šikanu, její diagnostikování, léčbu a prevenci.

Upozorňuje však, že samotná procenta počtu obětí bez dalších údajů moc neřeknou. Záleží totiž na zvolení hranice závažnosti šikany, popřípadě kolik procent z celkového počtu je v počátečním a kolik v pokročilém stadiu. „Nesouhlasím s tím, že by Česko bylo na konci tohoto pelotonu, nicméně faktem je, že výskyt školní šikany u nás má obrazně řečeno epidemický rozměr. Je potřeba vědět, že počáteční stadia šikany se více či méně vyskytují na všech českých školách. Jde o závažný celospolečenský problém, který musí být neodkladně systémově řešen,“ říká Kolář.

Navíc počet obětí školní šikany je třeba násobit počtem nedobrovolných přihlížejících ve třídě, aby představa o žácích zasažených traumatickým zážitkem ve škole byla úplná.

Traumatizovaní mohou být i svědkové, když vidí totální bezpráví a to, že nikdo nikomu nepomůže. Zároveň cítí i svou bezmoc

Malou spokojenost českých žáků se školou a určitou spojitost se šikanou potvrzují i  data společnosti Median pro výzkum Člověka v tísni. Gymnazisté a studenti ze středních odborných škol ohodnotili svou školu v průměru dvojkou, v případě učilišť to byla dokonce trojka. Jen pětina žáků by dala své škole jedničku. Jako hlavní důvody nespokojenosti děti uváděly, že probíranou látku nevyužijí v reálném životě či že ji učitelé nepodávají zábavně a chovají se k žákům arogantně. Objevily se ale i položky „neoblíbil jsem si své spolužáky“ a „moji spolužáci se ke mně nechovají dobře“.

Roste kyberšikana
i agrese vůči učitelům

Vysoká čísla výskytu šikany na českých školách potvrzuje i Česká školní inspekce, přičemž podle jejích údajů se podíl nezvyšuje, ale spíše stagnuje. Podle posledních dat ze školního roku 2017/2018 výskyt šikany hlásilo 38 % základních škol a 34 % středních škol.

Mezi rizikové chování, které v posledních letech sílí, patří kyberšikana, kterou řešilo 30 % základních a 28 % středních škol, či verbální agrese vůči učiteli. Tu hlásilo již 33 % základních a 35 % středních škol. Na lehkou váhu nelze brát ani skutečnost, že se šikanou začíná dětský kolektiv čím dál tím dříve. Zatímco ve školním roce 2014/2015 hlásilo šikanu 1,9 % mateřských škol, v ročníku 2017/2018 už to byl téměř dvojnásobek – 3,7 % školek.

„Nejde o nějakou přesnou statistiku, protože jsou to údaje od ředitelů škol a znamenají podíl škol, které nějaký případ řešily. Skutečnost tedy bude ještě ‚horší‘,“ upozorňuje navíc Ondřej Andrys, náměstek ústředního školního inspektora. „Je potřeba to vnímat spíše jako určité indikace, trendy. Obecně by se dalo říct, že prakticky každá škola má nějaké zkušenosti s určitými rizikovými jevy,“ vysvětluje. Podotýká také, že vzrůstající trend znamená nejen vyšší četnost výskytu nejrůznějších rizikových jevů ve školách, ale zároveň také stále se zvyšující kvalitu záchytných mechanismů a zvyšující se pozornost směrem k řešení těchto rizikových jevů.

Mnozí ředitelé mají tendenci kauzy týkající se šikan „zametat pod koberec“

Psychoterapeut Michal Kolář zmiňuje ještě jeden faktor - dochází k nárůstu agresivního chování žáků ve školách. „Například v šetření Asociace pedagogů na 1100 školách 90 % pedagogů vypovědělo, že zaznamenali větší útočnost žáků.“ A upozorňuje i na skutečnost, že mnozí ředitelé mají tendenci kauzy týkající se šikan „zametat pod koberec“. Často podle něj mají tendenci svalovat vinu na oběť či její rodiče, v menších městech, kde se všichni znají, pak kryjí agresory, kteří leckdy pocházejí z řad „místní honorace“. A mnoho škol zkrátka šikanu neumí rozeznat.

Rizikové chování roste, proškolování učitelů klesá.
Ocitli jsme se v bludném kruhu

Podle náměstka ústředního školního inspektora mezinárodní srovnání potvrzuje, že je potřeba se zabývat i tím, jak se děti ve škole cítí. „Když se ale podíváme například na podíl učitelů, kteří absolvují další vzdělávání v tématech souvisejících s prevencí a řešením šikany či dalších rizikových jevů, zjistíme, že to naprosto neodpovídá míře výskytu těchto jevů v českých školách.“

Tento alarmující trend potvrzuje i specialista na šikanu Michal Kolář, jenž takovéto programy vede a je i jejich autorem. Plných 60 % pedagogů a dalších odborníků, kteří s šikanou přicházejí do styku, se podle něj nikdy nesetkalo s žádným odborným vzděláním v této oblasti a nečetlo na toto téma žádnou knihu.

Případ šikany angličtinářky na Střední průmyslové škole Na Třebešíně skončil v roce 2016 tragédií

Mimořádný zájem prý jednorázově nastal v roce 2016, v souvislosti s tragickým případem angličtinářky Střední průmyslové školy Na Třebešíně, jejíž smrti předcházela několikaměsíční šikana od jejích studentů. „Mediální zájem byl tehdy obrovský. V souvislosti s tím se udělaly některé užitečné změny. Kromě jiného jsem s podporou ministerstva školství nastartoval koncepční pětiúrovňové vzdělávání pedagogů a dalších odborníků. Po splasknutí mediální bubliny však zájem opadl,“ vzpomíná.

Šikanu podle něj nelze zcela odstranit, má příliš hluboké kořeny v povaze člověka. Rozhodně ji však lze podstatně oslabit.

Vzhledem k současné situaci a etapě vývoje u nás vidím jako klíčový krok pro obrat v boji proti šikanování radikální změnu ve vzdělání pedagogů a dalších odborníků. Dosavadní vzdělání lze charakterizovat jako nahodilé, ‚záplatové‘ a nesystémové

Dle jeho zkušeností převažují jednodenní a krátkodobé kurzy, které v žádném případě nestačí ani na minimální kvalifikaci k řešení šikany. Dosavadní možnosti vzdělání znemožňují přípravu specialistů a tím pádem i dalších kvalifikovaných vzdělavatelů. „Je to bludný kruh. Z tohoto důvodu většina škol není připravena chránit žáky a ani učitele před existující šikanou,“ varuje. Studenti na pedagogických fakultách by podle něj měli mít alespoň dva semestry studia, aby dokázali řešit počáteční stadia šikany. „Ředitel by měl být metodicky, organizačně a právně vyzbrojen, aby v řešení šikany podpořil alespoň jednoho připraveného odborníka na škole, který se v tom vyzná,“ doporučuje.

Jak upozorňuje metodická příručka ministerstva školství, šikana není sama o sobě ještě protiprávním jednáním. Z hlediska zákona se zejména u počátečních stadií šikanování o přestupek, nebo dokonce o trestný čin nejedná. Nicméně některé její projevy hlavně u pokročilých stadií šikany jsou jednoznačně protiprávním jednáním – například omezování osobní svobody, vydírání, vzbuzení důvodné obavy, loupeže, ublížení na zdraví, poškozování cizí věci či trestný čin znásilnění či pohlavního zneužívání. V takovém případě má učitel, jenž toto jednání odhalí, ze zákona povinnost obrátit se na policii.

Jenže bezradní jsou podle Koláře často i policisté, ani oni, nejsou-li speciálně proškoleni, nedokážou toto chování odhalit. „Vyslechnou oběť, ta to potvrdí, vyslechnou agresora, ten to popře, svědkové nespolupracují nebo falešně svědčí,“ líčí Kolář. Podobně neproškolení jsou i soudci, když už se náhodou dostane šikana před soud. „Oběť často vypovídá za přítomnosti agresora a mnohdy její výpověď označí za falešné obvinění.“ Obzvláště složitě pak jde podle něj odhalit pokročilá stadia.

Všichni přímí i nepřímí účastníci včetně obětí se totiž z různých důvodů většinou začnou bránit jejímu odhalení. Oběť má strach, obvyklá pohrůžka zní: „Opovaž se něco říct, nebo to bude ještě horší!“ Přijde jí, že není úniku. Neuvědomuje si, že nejhorší naopak je trýznění snášet a nesvěřit se s ním pedagogům a rodičům. Postupně se navíc proti ní vymezí ze strachu z agresora celá třída, případně nečinně přihlíží, v pozdějších fázích se s agresorem dokonce může identifikovat i sama oběť a začít ho obdivovat.

Opatření proti šikaně bývají kvůli její skrytosti náročná, je zapotřebí citlivě sledovat přímé i nepřímé signály, kterými se může projevovat. Učitel by si neměl všímat jen těch jasných projevů, jako jsou pohrdlivé poznámky na některého z žáků, nátlak, příkazy, jimž se dotyčný nebrání, či rvačka, v níž je jeden slabý účastník, jenž se snaží uniknout. Varovat by ho měly i nepřímé projevy, jako je zamlklost, skleslost, ustrašenost, neupravený či znečištěný oděv, poničené školní pomůcky, ztrácení a zapomínání věcí a nepravděpodobné výmluvy, proč tomu tak je, vyhýbání se škole či přímo záškoláctví. Protože i za ním se může skrývat šikana.

Prevenci máme nejlepší na světě. Jen ji tak ještě dostat do škol

Proti šikaně nejlépe pomáhá prevence. Metodický materiál ministerstva školství považuje šikanu za onemocnění školního kolektivu, doporučuje proto co největší posílení jeho imunity před takovými jevy.

„Účinná snaha minimalizovat šikanu na konkrétní škole vyžaduje, abychom vytvořili dobré sociální klima čili kamarádské bezpečné vztahy a vybudovali speciální program proti šikanování. V Česku máme k dispozici metodiku Hradeckého celoškolního programu proti šikanování, jehož výsledky patří k nejlepším na světě,“ uvádí se v rámcovém konceptu rizikového chování ve školním prostředí MŠMT. Hradecký (též „Český“) celoškolní program je koncept navržený a úspěšně testovaný na desítkách škol s výskytem šikany právě Michalem Kolářem.

„Jeho výsledky jsou mimořádně povzbudivé. Podařilo se v něm za čtyři měsíce snížit výskyt šikany téměř o 50 %. U užšího realizačního týmu, který byl vycvičen pro práci s celou třídou, byl výsledek dokonce 75 %. Tyto výsledky patří k nejlepším na světě. Dají se srovnat pouze s programem profesora Dana Olweuse z Norska. Tomu se podařilo za dva až tři roky snížit šikanování o 50 %. Ostatní nejúspěšnější programy mají účinnost maximálně 15 %,“ popisuje Kolář, jemuž se podařilo uznávané, ale značně obecné dílo norského profesora překonat.

Podstatou našeho českého programu je nový minimálně rizikový způsob řešení existující šikany, který respektuje stadia a pravé formy šikanování. Prakticky jde o účelné zakomponování průkopnických metod na úrovni první pomoci, na úrovni celkové třídní skupiny a na úrovni celoškolních aktivit do života školy,“ popisuje český odborník.

Mezi jeho know-how patří snaha posílit zdravé jádro třídy napadené šikanou a oslabit moc agresorů. „Jde o to najít v kolektivu někoho prosociálního, kdo tu má vliv, je nezávislý na agresorech a profiluje se spíše do ochránce.“ Z takovýchto žáků se vytvoří spoluspráva, se kterou se systematicky pracuje. „Existují duchovní morální rytíři, kteří se sami postaví proti všem, ale je jich velmi málo a u pokročilejších stadií je to hotový zázrak,“ dodává Michal Kolář s tím, že tito „rytíři“, nejsou-li včas zachyceni a podpořeni učitelem, mohou skončit jako další oběť agresora. Uvádí příklad statečné dívky, která se odhodlala zastat oběti - agresoři se pak začali vysmívat její údajné tloušťce a velmi nevybíravě měřit její tělesné parametry, takže svou statečnost odnesla těžkou mentální anorexií a již se nikdy nedokázala vrátit do normálního života.

Většinu preventivních opatření jde dělat do třetího stadia, čtvrté a páté stadium je už těžko řešitelné. Na střední škole může být dotyčný agresor vyloučen, na základní škole po domluvě ředitelů přechází na jinou školu, kde si na něj „dají pozor“. Dotyčnému lze rovněž zařídit individuální výchovnou péči.

Máme tedy v Česku účinnou metodiku, jen ji potřebujeme dostat do škol.

K tomu však musí být pedagogové a další odborníci odborně připraveni. Jinak mohou neodbornými zásahy nadělat více škody než užitku a oběť ve výsledku ještě více poškodit.

V každém případě je potřeba každý případ šikany důsledně řešit, nic nebagatelizovat a velmi důsledně a otevřeně celou věc prošetřit

Zdůrazňuje, aby v těchto věcech důsledně komunikovali v rámci pedagogického sboru všichni mezi sebou, třídní učitel s ostatními učiteli, aby zapojili výchovného poradce a školního metodika prevence a aby podle potřeby škola spolupracovala se školským poradenským zařízením či dalšími vhodnými institucemi.

Systém prevence nastavený v rámci školy by neměl být pouhým formálním dokumentem na papíře, ale mělo by skutečně jít o program, který všichni znají, postupují podle něj a případně ho doplňují, aby zvýšili jeho funkčnost.

„Svět šikany je nesmírně složitý, agresorem i obětí se může stát za nepříznivých okolností v podstatě kdokoliv. A i v osobě agresora můžeme někdy odhalit někdejší oběť třeba domácích vztahů, kdy je v rodině svědkem násilí mezi rodiči nebo mu ubližuje starší sourozenec,“ dodává psychoterapeut Michal Kolář.

Šikana v kybersvětě

Kyberšikanu definuje ministerstvo školství jako „zneužití informačních a komunikačních technologií, zejména pak mobilních telefonů a internetu, k takovým činnostem, které mají někoho záměrně ohrozit, ublížit mu. Podobně jako u šikany tváří v tvář se jedná o úmyslné chování, kdy je oběť napadána útočníkem nebo útočníky.“ Předpona kyber- pak značí prostředí, ve kterém se šikana odehrává, tedy svět počítačů, internetu a mobilních telefonů.

Ministerský materiál dále upozorňuje, že oproti šikaně tváří v tvář má kyberšikana mnohem větší dosah. „Pokud je oběť šikanována ve třídě, svědky pomluv, nadávek, posmívání a ztrapňování je maximálně několik desítek lidí. V prostředí internetu je svědkem (ale i útočníkem) stejného chování klidně i několik desítek tisíc lidí, oběť je šikanována 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.“

Problémem je také obtížné zjednání nápravy, neboť odstranění profilu na sociálních sítích je velmi složité a kupříkladu smazání fotky nevede k úplnému odstranění z internetu. Útočníka lze těžko identifikovat, často chybí svědci, navíc někteří učitelé či ředitelé neumí kyberšikanu rozpoznat.

Podle dat České školní inspekce řešilo kyberšikanu ve školním roce 2017/2018 bezmála 30 % základních škol a 27,5 % škol středních.

Čísla však mohlo zkreslit hned několik faktorů, jak upozorňuje docent Kamil Kopecký, přední český odborník na kyberšikanu a vedoucí Centra prevence rizikové virtuální komunikace na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kyberšikana se totiž často směšuje s jednorázovou kybernetickou agresí. „U kyberšikany je třeba dodržet základní kritéria, ke kterým patří intenzita útoku, opakovanost a dlouhodobost útoku, nerovnováha rolí a podobně. Drtivá většina incidentů, ke kterým v online prostředí dochází, kyberšikanou není.“

Svědčí o tom například výsledky průzkumu Masarykovy univerzity EU Kids Online 2018, podle nějž reálně kyberšikanu zažívá cca 8 % českých dětí, a to jednou za měsíc a častěji, zbytek tvoří případy jednorázové kybernetické agrese. Ta má podstatně více obětí, například výzkum Univerzity Palackého v Olomouci a společnosti O2 České děti v kybersvětě (2019) uvádí, že v roce 2018 prožilo kybernetickou agresi cca 41 % českých dětí.

Pozoruhodný je i nárůst počtu škol, které ať již kyberšikanu či kyberagresi řešily - ve školním roce 2013/2014 to bylo pouze 14 % základních škol, o čtyři roky později šlo již o 30 %. Do značné míry to však může být způsobeno tím, že stále více dětí vlastní smartphone či tablet a zvyšuje se i počet těch, které mají předplacená data.

Šéf Centra prevence rizikové virtuální komunikace nesouhlasí s hypotézou, že by za rostoucí čísla kyberšikany či kyberagrese v záznamech České školní inspekce mohla i stárnoucí populace učitelů, která nestíhá sledovat všechny komunikační novinky a vyzná se v online světě mnohem hůře, než potenciální agresoři.

„V oblasti kyberšikany existuje pro pedagogy metodický pokyn MŠMT, který obsahuje rovněž přílohu věnovanou kyberšikaně. Zde je pedagogům k dispozici jednoduchý návod, jak se zachovat v situaci, kdy se kyberšikana ve škole vyskytne,“ říká. Podle něj je navíc velice obtížné neustále sledovat, které služby v online světě děti právě aktivně využívají. „Velká část učitelů, ale také rodičů jednoduše neví, které služby děti v online prostředí používají a s jakými riziky se zde setkávají. Svět internetu se neustále mění a mění se také služby, které jsou pro dítě přitažlivé,“ vysvětluje. Nedoporučuje také házet kantory do jednoho pytle. „Mnozí z nich trendy v oblasti online komunikace systematicky sledují, komunikují se svými žáky o tom, jaké služby používají, mají zájem proniknout do světa dětí, které se ve světě internetu narodili.“

Složitá je také hranice, kdy ještě má učitel či ředitel jednorázové či opakované kyberútoky řešit a postihovat. Podle Kopeckého má škola pravomoc řešit incidenty, které probíhají na jejím území v době vyučování, případně situace, které proběhly na školních akcích, ale také kyberšikanu probíhající mimo školu, pakliže doplňuje klasickou šikanu tváří tvář ve třídě.

„Pokud však kyberšikana probíhá mimo prostor školy, mimo dobu vyučování, škola sice může oběti doporučit možná řešení a kontakty na specializované instituce, viníky však nemůže potrestat. Nemůže tedy udělit kázeňská opatření, snížit známky z chování a podobně,“ vysvětluje olomoucký expert a dodává, že podle metodických pokynů ministerstva školství by se však ředitelé a učitelé měli kyberšikanou zabývat vždy, když se o ní dozvědí, a nikdy by ji neměli ignorovat. Když ji nemohou vyřešit, měli by minimálně oběť odkázat na pomoc externistů.

Doc. Kamil Kopecký

Čeští žáci se verbálně urážejí, ale také zneužívají fotky a videa

K dominantním projevům kyberšikany mezi českými žáky patří podle Kamila Kopeckého především verbální formy agrese - urážení, nadávání, pomlouvání, dehonestování nebo zveřejňování cizích tajemství s cílem někomu ublížit. Na dalších místech pak nalezneme zneužití fotografie či videa ke kyberšikaně, vyhrožování a vydírání, případně krádež identity, při které pachatel pronikne na účet oběti a kyberšikanu provozuje pod její identitou.

Samostatnou kapitolu problému pak prý tvoří mobilní telefony ve školách, jejichž regulace se značně liší. Někde musí žáci mobil odevzdat po vstupu do třídy, jinde ho mohou mít vypnutý u sebe a nesmí ho používat, další pak mají dovoleno s ním zacházet o přestávce.

Bližší data k využívání mobilních telefonů o přestávkách poskytuje výzkum České děti v kybersvětě (2019). Podle něj 35,7 % dětí potvrdilo, že si je jejich spolužák či spolužačka bez jejich souhlasu vyfotil, 22,5 % dětí pak uvedlo, že je jejich spolužáci mobilním telefonem bez jejich souhlasu natočili. „Nejde tedy o marginální a okrajový problém, i ve školním prostředí může mobilní telefon sloužit jako zbraň,“ upozorňuje Kopecký.

Šikanu obecně vnímá podobně jako psychoterapeut Michal Kolář jako onemocnění sociální skupiny a podobně jako on uvádí mezi nejúčinnějšími léky zdravé klima třídy, respektive celé školy. „Zajistit zdravé klima je však nesmírně těžké a vyžaduje součinnost pedagogů, vedení, žáků a rodiny. Bohužel v českých podmínkách jsou školy velmi často předimenzované a přetížené, velká část učitelů je vyhořelých, často není k dispozici školní psycholog, školní metodik prevence je trvale přetížen a stát do českého školství dlouhodobě neinvestuje, spíše je udržuje při životě,“ vyjmenovává a dodává: „Vysoká prevalence šikany ve školním prostředí mě tak vlastně nepřekvapuje.“ 

---