Šikanu na českých školách zažil
každý čtvrtý žák
Učitelé si s šikanou mezi žáky nevědí rady
- Pokračovat ve čtení online
- Poslechnout (36 min)

Šikana v Česku má rozměry epidemie
Jen dvě třetiny českých žáků chodí do školy rády. Je to nejméně ze všech zemí zapojených do mezinárodního srovnání. Kromě samotné podoby výuky to podle odborníků souvisí i s mírou šikany, která na tuzemských školách patří k nejvyšším v Evropě.
Mezinárodní srovnávací testy TIMSS zkoumají matematickou,
přírodovědnou a čtenářskou gramotnost žáků 4. tříd po celém
světě. A také se jich ptají na jejich vztah ke škole. Poslední
známé výsledky z roku 2015 znamenaly pro Česko nemilé zjištění.
Takzvaná „hodnota indexu sounáležitosti se školou“ byla dle údajů
České školní inspekce u českých žáků nejen podprůměrná, ale
dokonce jedna z nejnižších. Horší hodnoty byly zjištěny jen v Japonsku a v Polsku.
Z odpovědí na dílčí položku „Do školy chodím rád/a“ vyplynulo, že
čeští žáci chodí do školy nejméně rádi ze všech zemí zapojených do
šetření - souhlas s ní vyjádřilo jen 68 % českých žáků, přitom
mezinárodní průměr je 86 % žáků. Tato čísla dávají sociologové i psychologové
do souvislosti s další nelichotivou statistikou - míra šikany na českých
školách patří k nejvyšším v Evropě.
Ve výzkumu PISA 2015 zkušenost s šikanou uvedlo 25 % českých žáků,
přičemž průměr zemí OECD činí necelých 19 %. Před Českem
figuruje z evropských zemí už jen Rusko a Lotyšsko. Jedná se o výsledky
dotazníku, jenž zkoumal u patnáctiletých dětí tzv. well-being,
zjednodušeně stav převažující tělesné, duševní a společenské pohody.
Výzkum zjišťoval motivovanost studentů, úzkost ve škole,
vztahy s vrstevníky a učiteli, šikanu, pocit sounáležitosti se
školním kolektivem, podporu rodičů či trávení volného času.
Nicméně i v ukazateli životní spokojenosti se čeští školáci
ocitli pod průměrem zemí OECD. Tento žebříček nijak nekopíruje
vyspělost dané země či jejího školského systému, neboť mezi
nejspokojenější patřily děti z Dominikánské republiky,
Mexika a Kostariky a mezi nejméně spokojené žáci z Hongkongu,
Číny, Koreje a Japonska, kteří přitom obsazují přední
příčky v tabulkách hodnotících jejich vědomosti.

Šikana se vyskytuje na všech školách, říká odborník
Co je a co není šikana?
Za šikanu se považuje „jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit, ohrozit nebo zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků.
Je to cílené a opakované užití fyzických a psychických útoků jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování.
Projevuje se i v nepřímé podobě jako demonstrativní přehlížení a ignorování žáka či žáků třídní nebo jinou skupinou spolužáků. Rovněž se může realizovat prostřednictvím elektronické komunikace, jedná se o tzv. kyberšikanu.
Zdroj: MŠMT
„Celkový výsledek 25,4 % českých žáků, kteří zažili šikanu, mě příliš nepřekvapuje.
Můj odhad zamoření českých škol šikanou při přísnějším nastavení je 20 % obětí,“
komentuje tato čísla psychoterapeut Michal Kolář, přední český odborník na šikanu,
její diagnostikování, léčbu a prevenci.
Upozorňuje však, že samotná procenta počtu obětí bez dalších údajů moc neřeknou.
Záleží totiž na zvolení hranice závažnosti šikany, popřípadě kolik procent z celkového
počtu je v počátečním a kolik v pokročilém stadiu. „Nesouhlasím s tím, že by Česko
bylo na konci tohoto pelotonu, nicméně faktem je, že výskyt školní šikany u nás má
obrazně řečeno epidemický rozměr. Je potřeba vědět, že počáteční stadia šikany se
více či méně vyskytují na všech českých školách. Jde o závažný celospolečenský problém,
který musí být neodkladně systémově řešen,“ říká Kolář.
Navíc počet obětí školní šikany je třeba násobit počtem nedobrovolných přihlížejících ve
třídě, aby představa o žácích zasažených traumatickým zážitkem ve škole byla úplná.
Traumatizovaní mohou být i svědkové, když vidí totální bezpráví a to, že nikdo nikomu nepomůže. Zároveň cítí i svou bezmoc
Malou spokojenost českých žáků se školou a určitou spojitost se šikanou potvrzují i data společnosti Median pro výzkum Člověka v tísni. Gymnazisté a studenti ze středních odborných škol ohodnotili svou školu v průměru dvojkou, v případě učilišť to byla dokonce trojka. Jen pětina žáků by dala své škole jedničku. Jako hlavní důvody nespokojenosti děti uváděly, že probíranou látku nevyužijí v reálném životě či že ji učitelé nepodávají zábavně a chovají se k žákům arogantně. Objevily se ale i položky „neoblíbil jsem si své spolužáky“ a „moji spolužáci se ke mně nechovají dobře“.
Roste kyberšikana
i agrese vůči učitelům
Vysoká čísla výskytu šikany na českých školách potvrzuje i Česká školní inspekce,
přičemž podle jejích údajů se podíl nezvyšuje, ale spíše stagnuje. Podle posledních
dat ze školního roku 2017/2018 výskyt šikany hlásilo 38 % základních škol a 34 % středních škol.
Mezi rizikové chování, které v posledních letech sílí, patří kyberšikana, kterou
řešilo 30 % základních a 28 % středních škol, či verbální agrese vůči učiteli. Tu
hlásilo již 33 % základních a 35 % středních škol. Na lehkou váhu nelze brát ani
skutečnost, že se šikanou začíná dětský kolektiv čím dál tím dříve. Zatímco ve školním
roce 2014/2015 hlásilo šikanu 1,9 % mateřských škol, v ročníku 2017/2018 už to
byl téměř dvojnásobek – 3,7 % školek.
„Nejde o nějakou přesnou statistiku, protože jsou to údaje od ředitelů škol a znamenají
podíl škol, které nějaký případ řešily. Skutečnost tedy bude ještě ‚horší‘,“ upozorňuje
navíc Ondřej Andrys, náměstek ústředního školního inspektora. „Je potřeba to vnímat
spíše jako určité indikace, trendy. Obecně by se dalo říct, že prakticky každá škola
má nějaké zkušenosti s určitými rizikovými jevy,“ vysvětluje. Podotýká také, že
vzrůstající trend znamená nejen vyšší četnost výskytu nejrůznějších rizikových
jevů ve školách, ale zároveň také stále se zvyšující kvalitu záchytných
mechanismů a zvyšující se pozornost směrem k řešení těchto rizikových jevů.
Mnozí ředitelé mají tendenci kauzy týkající se šikan „zametat pod koberec“
Psychoterapeut Michal Kolář zmiňuje ještě jeden faktor - dochází k nárůstu agresivního chování žáků ve školách. „Například v šetření Asociace pedagogů na 1100 školách 90 % pedagogů vypovědělo, že zaznamenali větší útočnost žáků.“ A upozorňuje i na skutečnost, že mnozí ředitelé mají tendenci kauzy týkající se šikan „zametat pod koberec“. Často podle něj mají tendenci svalovat vinu na oběť či její rodiče, v menších městech, kde se všichni znají, pak kryjí agresory, kteří leckdy pocházejí z řad „místní honorace“. A mnoho škol zkrátka šikanu neumí rozeznat.
Výskyt rizikového chování na českých základních školách
Rizikové chování | 2015-2016 | 2016-2017 | 2017-2018 | 2018-2019 |
---|---|---|---|---|
šikana | 41,0 % | 35,3 % | 38,1 % | 37,9 % |
kyberšikana | 23,0 % | 20,5 % | 24,5 % | 29,9 % |
verbální agrese vůči učiteli | 32,9 % | 33,1 % | 32,0 % | 33,3 % |
fyzická agrese vůči učiteli | 3,4 % | 6,2 % | 3,4 % | 4,4 % |
agrese, násilí, ublížení na zdraví | 33,7 % | 32,9 % | 34,2 % | 30,7 % |
užívání návykových látek | 8,2 % | 10,8 % | 8,4 % | 9,2 % |
kouření | 22,6 % | 25,0 % | 26,1 % | 26,8 % |
poškozování majetku, vandalismus | 33,2 % | 30,9 % | 31,3 % | 32,4 % |
krádeže | 26,3 % | 24,6 % | 24,2 % | 23,5 % |
záškoláctví | 45,7 % | 43,5 % | 44,8 % | 43,8 % |
jiné | 7,6 % | 10,4 % | 10,9 % | 19,7 % |
Zdroj: MŠMT, Uvedený rok značí ročník, kdy se údaje zjišťovaly, čísla se týkají předešlého školního roku
Rizikové chování roste, proškolování učitelů klesá.
Ocitli jsme se v bludném kruhu
Podle náměstka ústředního školního inspektora mezinárodní srovnání potvrzuje,
že je potřeba se zabývat i tím, jak se děti ve škole cítí. „Když se ale podíváme
například na podíl učitelů, kteří absolvují další vzdělávání v tématech
souvisejících s prevencí a řešením šikany či dalších rizikových jevů, zjistíme,
že to naprosto neodpovídá míře výskytu těchto jevů v českých školách.“
Tento alarmující trend potvrzuje i specialista na šikanu Michal Kolář, jenž takovéto programy
vede a je i jejich autorem. Plných 60 % pedagogů a dalších odborníků, kteří s šikanou
přicházejí do styku, se podle něj nikdy nesetkalo s žádným odborným vzděláním v této
oblasti a nečetlo na toto téma žádnou knihu.

Mimořádný zájem prý jednorázově nastal v roce 2016, v souvislosti s tragickým případem
angličtinářky Střední průmyslové školy Na Třebešíně, jejíž smrti předcházela několikaměsíční
šikana od jejích studentů. „Mediální zájem byl tehdy obrovský. V souvislosti s tím se
udělaly některé užitečné změny. Kromě jiného jsem s podporou ministerstva školství nastartoval
koncepční pětiúrovňové vzdělávání pedagogů a dalších odborníků. Po splasknutí mediální bubliny
však zájem opadl,“ vzpomíná.
Šikanu podle něj nelze zcela odstranit, má příliš hluboké kořeny v povaze člověka. Rozhodně ji
však lze podstatně oslabit.
Vzhledem k současné situaci a etapě vývoje u nás vidím jako klíčový krok pro obrat v boji proti šikanování radikální změnu ve vzdělání pedagogů a dalších odborníků. Dosavadní vzdělání lze charakterizovat jako nahodilé, ‚záplatové‘ a nesystémové
Dle jeho zkušeností převažují jednodenní a krátkodobé kurzy, které v žádném případě
nestačí ani na minimální kvalifikaci k řešení šikany. Dosavadní možnosti vzdělání
znemožňují přípravu specialistů a tím pádem i dalších kvalifikovaných vzdělavatelů.
„Je to bludný kruh. Z tohoto důvodu většina škol není připravena chránit žáky a ani
učitele před existující šikanou,“ varuje. Studenti na pedagogických fakultách by
podle něj měli mít alespoň dva semestry studia, aby dokázali řešit počáteční stadia
šikany. „Ředitel by měl být metodicky, organizačně a právně vyzbrojen, aby v řešení
šikany podpořil alespoň jednoho připraveného odborníka na škole, který se v tom vyzná,“
doporučuje.
Jak upozorňuje metodická příručka ministerstva školství, šikana není sama o sobě ještě protiprávním
jednáním. Z hlediska zákona se zejména u počátečních stadií šikanování o přestupek, nebo
dokonce o trestný čin nejedná. Nicméně některé její projevy hlavně u pokročilých stadií
šikany jsou jednoznačně protiprávním jednáním – například omezování osobní svobody, vydírání,
vzbuzení důvodné obavy, loupeže, ublížení na zdraví, poškozování cizí věci či trestný čin
znásilnění či pohlavního zneužívání. V takovém případě má učitel, jenž toto jednání odhalí,
ze zákona povinnost obrátit se na policii.
Jenže bezradní jsou podle Koláře často i policisté, ani oni, nejsou-li
speciálně proškoleni, nedokážou toto chování odhalit. „Vyslechnou oběť,
ta to potvrdí, vyslechnou agresora, ten to popře, svědkové nespolupracují
nebo falešně svědčí,“ líčí Kolář. Podobně neproškolení jsou i soudci, když
už se náhodou dostane šikana před soud. „Oběť často vypovídá za přítomnosti
agresora a mnohdy její výpověď označí za falešné obvinění.“ Obzvláště složitě
pak jde podle něj odhalit pokročilá stadia.
Všichni přímí i nepřímí účastníci včetně obětí se totiž z různých důvodů
většinou začnou bránit jejímu odhalení. Oběť má strach, obvyklá pohrůžka
zní: „Opovaž se něco říct, nebo to bude ještě horší!“ Přijde jí, že není úniku.
Neuvědomuje si, že nejhorší naopak je trýznění snášet a nesvěřit se s ním
pedagogům a rodičům. Postupně se navíc proti ní vymezí ze strachu z agresora
celá třída, případně nečinně přihlíží, v pozdějších fázích se s agresorem
dokonce může identifikovat i sama oběť a začít ho obdivovat.
Opatření proti šikaně bývají kvůli její skrytosti náročná, je zapotřebí
citlivě sledovat přímé i nepřímé signály, kterými se může projevovat. Učitel
by si neměl všímat jen těch jasných projevů, jako jsou pohrdlivé poznámky na
některého z žáků, nátlak, příkazy, jimž se dotyčný nebrání, či rvačka, v níž
je jeden slabý účastník, jenž se snaží uniknout. Varovat by ho měly i nepřímé
projevy, jako je zamlklost, skleslost, ustrašenost, neupravený či znečištěný
oděv, poničené školní pomůcky, ztrácení a zapomínání věcí a nepravděpodobné
výmluvy, proč tomu tak je, vyhýbání se škole či přímo záškoláctví.
Protože i za ním se může skrývat šikana.
První stadium se v podstatě odehrává v jakékoliv skupině. Všude je někdo neoblíbený nebo nevlivný, na jehož úkor je prima si dělat „legrácky“. Pak to ale jde dál, skupina si najde jakéhosi otloukánka.
Další stadium je už klíčové, kdy se vydělí jádro útočníků a systematicky začne šikanovat nejvhodnější oběti. Do této chvíle lze věci jasně řešit.
Následně ale dojde k bodu zlomu, kdy se šikanování stane nepsaným zákonem i pro opravdu slušné děti a celé skupina se stává krutou.
V posledním stadiu – totalitě – se stane šikanování skupinovým programem.
Prevenci máme nejlepší na světě. Jen ji tak ještě dostat do škol
Proti šikaně nejlépe pomáhá prevence. Metodický materiál ministerstva školství považuje
šikanu za onemocnění školního kolektivu, doporučuje proto co největší posílení jeho
imunity před takovými jevy.
„Účinná snaha minimalizovat šikanu na konkrétní škole vyžaduje, abychom vytvořili
dobré sociální klima čili kamarádské bezpečné vztahy a vybudovali speciální program
proti šikanování. V Česku máme k dispozici metodiku Hradeckého celoškolního programu
proti šikanování, jehož výsledky patří k nejlepším na světě,“ uvádí se v rámcovém
konceptu rizikového chování ve školním prostředí MŠMT. Hradecký (též „Český“)
celoškolní program je koncept navržený a úspěšně testovaný na desítkách
škol s výskytem šikany právě Michalem Kolářem.
„Jeho výsledky jsou mimořádně povzbudivé. Podařilo se v něm za čtyři měsíce
snížit výskyt šikany téměř o 50 %. U užšího realizačního týmu, který byl vycvičen
pro práci s celou třídou, byl výsledek dokonce 75 %. Tyto výsledky patří k nejlepším
na světě. Dají se srovnat pouze s programem profesora Dana Olweuse z Norska.
Tomu se podařilo za dva až tři roky snížit šikanování o 50 %. Ostatní nejúspěšnější
programy mají účinnost maximálně 15 %,“ popisuje Kolář, jemuž se podařilo uznávané,
ale značně obecné dílo norského profesora překonat.
Podstatou našeho českého programu je nový minimálně rizikový způsob řešení
existující šikany, který respektuje stadia a pravé formy šikanování.
Prakticky jde o účelné zakomponování průkopnických metod na úrovni první pomoci,
na úrovni celkové třídní skupiny a na úrovni celoškolních aktivit do
života školy,“ popisuje český odborník.
Mezi jeho know-how patří snaha posílit zdravé jádro třídy napadené
šikanou a oslabit moc agresorů. „Jde o to najít v kolektivu někoho
prosociálního, kdo tu má vliv, je nezávislý na agresorech a profiluje se
spíše do ochránce.“ Z takovýchto žáků se vytvoří spoluspráva, se kterou se
systematicky pracuje.
„Existují duchovní morální rytíři, kteří se sami postaví proti všem, ale je
jich velmi málo a u pokročilejších stadií je to hotový zázrak,“ dodává Michal
Kolář s tím, že tito „rytíři“, nejsou-li včas zachyceni a podpořeni učitelem,
mohou skončit jako další oběť agresora. Uvádí příklad statečné dívky, která se
odhodlala zastat oběti - agresoři se pak začali vysmívat její údajné
tloušťce a velmi nevybíravě měřit její tělesné parametry, takže svou
statečnost odnesla těžkou mentální anorexií a již se nikdy nedokázala
vrátit do normálního života.
Většinu preventivních opatření jde dělat do třetího stadia, čtvrté a páté
stadium je už těžko řešitelné. Na střední škole může být dotyčný agresor
vyloučen, na základní škole po domluvě ředitelů přechází na jinou školu,
kde si na něj „dají pozor“. Dotyčnému lze rovněž zařídit individuální
výchovnou péči.
Máme tedy v Česku účinnou metodiku, jen ji potřebujeme dostat do škol.
K tomu však musí být pedagogové a další odborníci odborně připraveni. Jinak mohou neodbornými zásahy nadělat více škody než užitku a oběť ve výsledku ještě více poškodit.
V každém případě je potřeba každý případ šikany důsledně řešit, nic nebagatelizovat a velmi důsledně a otevřeně celou věc prošetřit
Zdůrazňuje, aby v těchto věcech důsledně komunikovali v rámci pedagogického
sboru všichni mezi sebou, třídní učitel s ostatními učiteli, aby zapojili
výchovného poradce a školního metodika prevence a aby podle potřeby škola
spolupracovala se školským poradenským zařízením či dalšími vhodnými institucemi.
Systém prevence nastavený v rámci školy by neměl být pouhým formálním dokumentem na papíře,
ale mělo by skutečně jít o program, který všichni znají, postupují podle něj a případně
ho doplňují, aby zvýšili jeho funkčnost.
„Svět šikany je nesmírně složitý, agresorem i obětí se může stát za nepříznivých
okolností v podstatě kdokoliv. A i v osobě agresora můžeme někdy odhalit někdejší
oběť třeba domácích vztahů, kdy je v rodině svědkem násilí mezi rodiči nebo
mu ubližuje starší sourozenec,“ dodává psychoterapeut Michal Kolář.

Šikana v kybersvětě
Co je a co není kyberšikana?
O šikaně hovoříme, pokud se jedná o úmyslné a opakované ubližování druhému, jež se vyznačuje nepoměrem sil a tím, že se oběť útokům nemůže jednoduše bránit.
Kyberšikana je podobné jednání v internetovém prostoru, které se děje pomocí počítačů, mobilů a jiných zařízení, která se na internet připojují. Kyberšikanu je nutné odlišit od online agrese, která nenaplňuje výše uvedená kritéria, např. jde o ojedinělé incidenty.
Zdroj: EU Kids Online 2018, MUNI
Kyberšikanu definuje ministerstvo školství jako „zneužití
informačních a komunikačních technologií, zejména pak mobilních
telefonů a internetu, k takovým činnostem, které mají někoho
záměrně ohrozit, ublížit mu. Podobně jako u šikany tváří v tvář
se jedná o úmyslné chování, kdy je oběť napadána útočníkem nebo
útočníky.“ Předpona kyber- pak značí prostředí, ve kterém se
šikana odehrává, tedy svět počítačů, internetu a mobilních telefonů.
Ministerský materiál dále upozorňuje, že oproti šikaně tváří v tvář
má kyberšikana mnohem větší dosah. „Pokud je oběť šikanována ve třídě,
svědky pomluv, nadávek, posmívání a ztrapňování je maximálně několik
desítek lidí. V prostředí internetu je svědkem (ale i útočníkem)
stejného chování klidně i několik desítek tisíc lidí, oběť je
šikanována 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.“
Problémem je také obtížné zjednání nápravy, neboť odstranění
profilu na sociálních sítích je velmi složité a kupříkladu smazání
fotky nevede k úplnému odstranění z internetu. Útočníka lze těžko
identifikovat, často chybí svědci, navíc někteří učitelé či ředitelé
neumí kyberšikanu rozpoznat.
Podle dat České školní inspekce řešilo kyberšikanu ve školním roce
2017/2018 bezmála 30 % základních škol a 27,5 % škol středních.
Čísla však mohlo zkreslit hned několik faktorů, jak upozorňuje
docent Kamil Kopecký, přední český odborník na kyberšikanu a vedoucí
Centra prevence rizikové virtuální komunikace na Univerzitě
Palackého v Olomouci. Kyberšikana se totiž často směšuje s jednorázovou
kybernetickou agresí. „U kyberšikany je třeba dodržet základní
kritéria, ke kterým patří intenzita útoku, opakovanost a dlouhodobost
útoku, nerovnováha rolí a podobně. Drtivá většina incidentů, ke
kterým v online prostředí dochází, kyberšikanou není.“
Svědčí o tom například výsledky průzkumu Masarykovy univerzity EU
Kids Online 2018, podle nějž reálně kyberšikanu zažívá cca 8 % českých
dětí, a to jednou za měsíc a častěji, zbytek tvoří případy jednorázové
kybernetické agrese. Ta má podstatně více obětí, například výzkum
Univerzity Palackého v Olomouci a společnosti O2 České děti v kybersvětě
(2019) uvádí, že v roce 2018 prožilo kybernetickou agresi cca 41 % českých dětí.
Pozoruhodný je i nárůst počtu škol, které ať již kyberšikanu či
kyberagresi řešily - ve školním roce 2013/2014 to bylo pouze 14 %
základních škol, o čtyři roky později šlo již o 30 %. Do značné
míry to však může být způsobeno tím, že stále více dětí vlastní
smartphone či tablet a zvyšuje se i počet těch, které mají předplacená data.
Šéf Centra prevence rizikové virtuální komunikace nesouhlasí s hypotézou,
že by za rostoucí čísla kyberšikany či kyberagrese v záznamech České školní
inspekce mohla i stárnoucí populace učitelů, která nestíhá sledovat všechny
komunikační novinky a vyzná se v online světě mnohem hůře, než potenciální
agresoři.
„V oblasti kyberšikany existuje pro pedagogy metodický pokyn MŠMT,
který obsahuje rovněž přílohu věnovanou kyberšikaně. Zde je
pedagogům k dispozici jednoduchý návod, jak se zachovat v situaci,
kdy se kyberšikana ve škole vyskytne,“ říká. Podle něj je navíc
velice obtížné neustále sledovat, které služby v online světě děti
právě aktivně využívají. „Velká část učitelů, ale také rodičů
jednoduše neví, které služby děti v online prostředí
používají a s jakými riziky se zde setkávají. Svět internetu
se neustále mění a mění se také služby, které jsou pro dítě
přitažlivé,“ vysvětluje. Nedoporučuje také házet kantory do
jednoho pytle. „Mnozí z nich trendy v oblasti online komunikace
systematicky sledují, komunikují se svými žáky o tom, jaké služby
používají, mají zájem proniknout do světa dětí, které se ve světě
internetu narodili.“
Složitá je také hranice, kdy ještě má učitel či ředitel
jednorázové či opakované kyberútoky řešit a postihovat. Podle
Kopeckého má škola pravomoc řešit incidenty, které probíhají na
jejím území v době vyučování, případně situace, které proběhly
na školních akcích, ale také kyberšikanu probíhající mimo školu,
pakliže doplňuje klasickou šikanu tváří tvář ve třídě.
„Pokud však kyberšikana probíhá mimo prostor školy, mimo dobu
vyučování, škola sice může oběti doporučit možná řešení a kontakty
na specializované instituce, viníky však nemůže potrestat. Nemůže
tedy udělit kázeňská opatření, snížit známky z chování a podobně,“
vysvětluje olomoucký expert a dodává, že podle metodických pokynů
ministerstva školství by se však ředitelé a učitelé měli kyberšikanou
zabývat vždy, když se o ní dozvědí, a nikdy by ji neměli
ignorovat. Když ji nemohou vyřešit, měli by minimálně oběť
odkázat na pomoc externistů.

Čeští žáci se verbálně urážejí, ale také zneužívají fotky a videa
K dominantním projevům kyberšikany mezi českými žáky patří podle
Kamila Kopeckého především verbální formy agrese - urážení, nadávání,
pomlouvání, dehonestování nebo zveřejňování cizích tajemství s cílem
někomu ublížit. Na dalších místech pak nalezneme zneužití fotografie
či videa ke kyberšikaně, vyhrožování a vydírání, případně krádež
identity, při které pachatel pronikne na účet oběti a kyberšikanu
provozuje pod její identitou.
Samostatnou kapitolu problému pak prý tvoří mobilní telefony ve školách,
jejichž regulace se značně liší. Někde musí žáci mobil odevzdat po
vstupu do třídy, jinde ho mohou mít vypnutý u sebe a nesmí ho
používat, další pak mají dovoleno s ním zacházet o přestávce.
Bližší data k využívání mobilních telefonů o přestávkách
poskytuje výzkum České děti v kybersvětě (2019). Podle
něj 35,7 % dětí potvrdilo, že si je jejich spolužák či
spolužačka bez jejich souhlasu vyfotil, 22,5 % dětí pak
uvedlo, že je jejich spolužáci mobilním telefonem bez jejich
souhlasu natočili. „Nejde tedy o marginální a okrajový
problém, i ve školním prostředí může mobilní telefon
sloužit jako zbraň,“ upozorňuje Kopecký.
Šikanu obecně vnímá podobně jako psychoterapeut Michal
Kolář jako onemocnění sociální skupiny a podobně jako
on uvádí mezi nejúčinnějšími léky zdravé klima třídy,
respektive celé školy. „Zajistit zdravé klima je však
nesmírně těžké a vyžaduje součinnost pedagogů, vedení,
žáků a rodiny. Bohužel v českých podmínkách jsou školy
velmi často předimenzované a přetížené, velká část učitelů
je vyhořelých, často není k dispozici školní psycholog,
školní metodik prevence je trvale přetížen a stát do českého
školství dlouhodobě neinvestuje, spíše je udržuje při životě,“
vyjmenovává a dodává: „Vysoká prevalence šikany ve školním
prostředí mě tak vlastně nepřekvapuje.“