Učitel patří mezi nejprestižnější povolání, mezi rodiči žáků přesto nemají valnou pověst

Mají spousta volna a málo práce, myslí si často lidé o učitelích. Jejich profesi považují za prestižní a užitečnou, ale zároveň k nim mají spoustu výhrad.

  • Pokračovat ve čtení online
article_21

Z výzkumu společnosti Scio z roku 2016, jež se specializuje na testování uchazečů o vysokou školu, vyplývá, že mezi studenty, kteří se nehlásí na pedagogické fakulty, je téměř 20 procent těch, které by bavilo učit, ale od této kariéry je odrazuje řada důvodů: 44 procent respondentů uvedlo nízké platové ohodnocení, 29 procent náročnost práce učitele, 23 procent nemožnost seberealizace a 13 procent uvedlo nízkou společenskou prestiž učitelů. Z dat výzkumu Scio provedli Daniel Prokop a Tomáš Dvořák podrobnější analýzu, v níž zkoumali, jaké by bylo třeba odstranit bariéry, aby se ke studiu na pedagogických fakultách podařilo nalákat nejen více uchazečů, ale také více uchazečů s vyšší motivací učit a s lepšími výsledky v testu obecných studijních předpokladů.

„Z této předběžné analýzy vyplývá, že aby se na školy dostali potenciální učitelé, kteří mohou být kvalitní a budou mít zájem o učení, je zejména nutné překonat bariéry ve vnímání učitelské profese (prestiž, podmínky na školách) a bariéry finanční,“ konstatují Prokop a Dvořák v dokumentu Analýza výzev vzdělávání v ČR.

Na prestiž povolání učitele u české veřejnosti se v červnu 2019 zaměřilo šetření Centra pro výzkum veřejného mínění. Všichni respondenti dostali seznam šestadvaceti profesí a měli je obodovat podle toho, nakolik si jí váží.

Na prvním místě v žebříčku se umístil lékař, s více než desetibodovým odstupem. Na děleném druhém místě se umístili se stejným počtem bodů vědec spolu se zdravotní sestrou. Hned třetí příčku zaujímá učitel na vysoké škole a čtvrtou učitel na základní škole. Středoškolský pedagog ve výčtu nebyl. Uvedené pořadí se od roku 2004, kdy byl výzkum proveden poprvé, příliš nezměnilo. Učitelé se pravidelně umísťují v první pětce a porážejí soudce, policisty, vojáky či programátory. .

Tabulka 1: Prestiž povolání (průměrné bodové hodnocení) v letech 2004-2019

Profese 2004 2007 2011 2013 2016 2019
Ø. poř. Ø. poř. Ø. poř. Ø. poř. Ø. poř. Ø. poř.
Lékař 89,5 1. 89,8 1. 89,1 1. 91,5 1. 90,1 1. 88,6 1.
Vědec 80,7 2. 81,8 2. 75,4 2. 76,3 2. 77,1 2. 77,3 2.
Zdravotní sestra 73,9 3. 74,8 3. 72,8 3. 77,0 3.
Učitel na vysoké škole 78,5 3. 78,2 3. 72,4 4. 74,6 4. 72,7 4. 72,2 4.
Učitel na základní škole 71,3 4. 70,7 4. 70,3 5. 71,1 5. 70,8 5. 70,1 5.
Soudce 64,8 6. 65,0 7. 61,0 7. 66,3 6. 64,3 6. 67,5 6.
Projektant 64,1 7. 65,5 6. 61,7 6. 62,6 8. 61,4 7. 61,4 7.
Soukromý zemědělec 59,1 10. 59,0 8. 60,3 9. 63,9 7. 58,3 9. 61,1 8.
Policista 47,6 20. 52,1 13. 53,9 11. 55,7 10. 56,3 10. 60,8 9.
Programátor 66,3 5. 65,7 5. 60,8 8. 59,7 9. 59,7 8. 60,3 10.
Voják z povolání 44,8 22. 46,4 21. 48,3 17. 49,7 16. 53,4 12. 56,4 11.
Truhlář 50,8 16. 51,4 14. 53,2 12. 55,6 11. 52,1 13. 55,9 12.
Starosta 60,1 8. 57,4 9. 52,6 14. 53,1 13. 54,3 11. 53,9 13.
Majitel malého obchodu 51,2 15. 50,1 16. 51,4 15. 54,8 12. 50,3 15. 52,7 14.
Účetní 53.5 14. 51,3 15. 54,1 10. 52,3 14. 50,5 14. 51,8 15.
Profesionální sportovec 56,1 11. 55,6 10. 51,2 16. 47,6 18. 49,3 16. 50,6 16.
Manažer 59,4 9. 55,4 11. 53,0 13 50,2 15. 48,9 17. 50,5 17.
Stavební dělník 48,1 18. 49,3 17. 44,0 19. 47,4 18.
Bankovní úředník 50,2 18. 48,7 20. 46,9 19 45,7 19. 42,3 20. 45.5 19.
Ministr 53,8 13. 50,0 17. 38,0 24. 37,9 24. 46,7 18. 43,9 20.
Prodavač 42,8 24. 41,5 23. 43,6 21. 44,7 20. 40,5 23. 43,5 21.
Novinář 54,4 12. 53,0 12. 46,5 20. 43,8 21. 40,9 21. 40,3 22.
Sekretářka 43,7 23. 40,5 24. 41,4 23. 40,0 22. 37,3 24. 38,5 23.
Kněz 46,1 21. 43,2 22. 42,8 22. 38,0 23. 40,8 22. 36,7 24.
Uklízečka 29,4 26. 29,0 26. 34,0 25 34,2 25 29,0 26. 34,5 25.
Poslanec 39,9 25. 36,5 25. 27,0 26. 25,1 26. 31,2 25. 31,0 26.

Zdroj: CVVM SOÚ AV ČR, Naše společnost

Spousta volna a málo práce, myslí si o učitelích

„V občasných průzkumech veřejného mínění jsou učitelé pravidelně jako profese řazeni k těm nejuznávanějším, vedle lékařů či soudců. Když ale přijde na konkrétní vztahy, situace se pravděpodobně radikálně mění dle přímé zkušenosti. Jinými slovy, panuje zde ambivalentní stav, v němž si veřejnost uvědomuje důležitost učitelského povolání vcelku, dle vlastních zkušeností ale může postoj vůči učitelům reprezentovaným konkrétní osobou vysoce variovat,“ říká k tomu Bob Kartous, konzultant vzdělávacího think-tanku EDUin.

Vysoce rozdílné budou podle Kartouse postoje v české společnosti dle demografických skupin – například vysokoškoláci s násobně vyššími příjmy, než mají učitelé, se budou na jejich snažení dívat spíše s despektem, zatímco větší část populace, která pedagogy nepřevyšuje platem ani vzděláním, je podle Karotuse může vnímat jako „autoritu vzdělání, a tedy vyvolávat uznání založené na autoritě dané statusem“.

Šéf Asociace češtinářů Josef Soukal má sice s některými rodiči podobnou zkušenost, většinou je ale podle něj situace přesně opačná – vysokoškolsky vzdělaní rodiče jsou podle něj vstřícnější a více respektující, negativně se vymezují spíše rodiče s nižším vzděláním. „Cítím z nich jakousi zlobu na to, jak si to učitelé ‚uměli zařídit‘, že mají titul, spoustu volna a málo práce, což je velmi rozšířená představa, zatímco jim se toto nepovedlo,“ říká. „Vždy jsem si zakládal na dobrých vztazích se žáky a rodiči, ale v některých případech je to jen otázka profesionálního postoje – učitel se nemůže nechat vmanévrovat do role nějakého slouhy či otloukánka. A zkušenosti z posledních let mě vedou ke konstatování, že bude hůř.“

Ostatně studie Chtějí zůstat, nebo odejít?, která se věnuje odchodům učitelů z profese, konstatuje, že mezi začínajícími učiteli (do tří let praxe) uvažuje každý třetí o změně. Hlavními důvody jsou nízké platové ohodnocení, nízká prestiž povolání a právě konflikty s rodiči.

„Učitelská profese rozhodně není vnímána společností jako málo prestižní. To, co je u učitelů nízké, je sociální status ve společnosti,“ upozorňuje Antonín Jančařík, předseda Akademického senátu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Sociální status, tedy společenské postavení, je souhrnem mnoha faktorů. „Z mého pohledu v neprospěch postavení učitele mluví především dva faktory – výrazná feminizace školství a ekonomická situace ve školství,“ podotýká.

Zmíněná feminizace školství je typická pro většinu vyspělých zemí, ale Česko v těchto žebříčcích zaujímá čelné pozice. Podle dat OECD z roku 2017 učí na základní škole přibližně 92 procent žen (průměr zemí OECD je 82 procent), na středních školách zhruba 70 procent (průměr 64 procent), zatímco na vysokých školách jen 40 procent (průměr 50 procent). Zvláště učení na základní škole je pak považováno za ženskou profesi a tím klesá její společenský status.

Zvláště učení na základní škole je pak považováno za ženskou profesi a tím klesá její společenský status

 

„Stále u nás nemůžeme mluvit o rovnoprávném postavení mužů a žen. Způsob, jakým veřejnost nahlíží na muže učitele a ženu učitelku, se může lišit. Žena učitelka pak může (i když ne nutně) být některými rodiči, žáky i částí veřejnosti vnímána hůře než muž ve stejné roli,“ upozorňuje Jančařík. Feminizace školství přináší ale i opačný efekt: „Na muže, kteří se rozhodli tyto záslužné profese vykonávat, je pak nahlíženo s jistým despektem, či dokonce podezřením,“ říká předseda Akademického senátu Pedagogické fakulty UK.

Podfinancování učitelům na postavení nepřidá

Ruku v ruce s feminizací jde podle něj podfinancování, které nalézáme i u dalších silně feminizovaných profesí, například v oblasti sociálních služeb či u zdravotních sester. Ostatně sestřičky mají podobný úděl jako učitelky – ač se pravidelně umísťují mezi nejprestižnějšími pozicemi v Česku, berou značně podprůměrný plat a jejich sociální status je velmi nízký.

„Jedná se o vzájemně propojené nádoby – na jednu stranu jsou ženy méně odměňovány než muži a na druhou stranu převahu žen nacházíme v pozicích, které jsou hůře placeny,“ dodává. OECD ostatně disproporci žen a mužů ve školství vysvětluje částečně právě tím, že zatímco muži si v průměru všech států přijdou na základních školách jen na 71 procent platu ostatních vysokoškolsky vzdělaných mužů, u žen je to už 90 procent tohoto platu, což je dáno podfinancováním žen ve většině profesí. Z tohoto důvodu může být učitelství pro ženy přitažlivější, naopak muži v něm vidí podstatné zhoršení výdělku.

Česko platí své pedagogy podprůměrně

Tento graf ukazuje, jak podprůměrně Česko platí své pedagogy – učitelky na základní škole berou 0,7násobek (70 procent) platu vysokoškolsky vzdělaných pracovníků, učitelé dokonce jen polovinu.

„Každý se srovnává především se skupinou sobě odpovídající. Pokud srovnáme mzdu učitelů s průměrnou mzdou vysokoškoláků, zjistíme, že tento poměr je v České republice naprosto katastrofální a absolutně nesrovnatelný s vyspělými zeměmi,“ říká Jančařík.

Antonín Jančařík, předseda Akademického senátu Pedagogické fakulty UK
Antonín Jančařík, předseda Akademického senátu Pedagogické fakulty UK

Lze namítnout, že data jsou z roku 2014 a od té doby platy českých učitelů několikrát vzrostly. Jenže jak Jančařík vyčísluje, podle posledních údajů platy učitelů v prvním pololetí vzrostly o šest procent oproti loňskému roku, současně však spotřebitelské ceny vzrostly o 2,7 procenta a průměrná mzda stoupla reálně o 4,3 procenta. „Mzda učitelů oproti průměrné mzdě, což je velmi silný faktor ovlivňující sociální status, vzrostla o necelá dvě procenta a kupní síla reálně vzrostla o tři procenta. To jistě není posun, který by odpovídal bombastickým novinovým titulkům,“ upozorňuje Jančařík.

Upozorňuje také na data, která přinesla studie Absolvent 2018 na základě šetření mezi více než 20 tisíci absolventy českých vysokých škol. Ta ukázala, že ve většině případů platí, že absolvent vysoké školy, který ve svém zaměstnání využívá vystudovaný obor, je lépe placený než absolvent, který obor opustil. V průměru je v Česku tento rozdíl 3562 korun měsíčně, u absolventů Univerzity Karlovy to bylo dokonce 4181 korun.

A jak předseda Akademického senátu Pedagogické fakulty UK upozorňuje, jedinou skupinou absolventů, kde je tento poměr výrazně opačný, jsou absolventi pedagogických fakult. Ti naopak pobírají měsíční plat o 3520 korun nižší, pokud se rozhodnou ve školství zůstat, než jejich kolegové, kteří školství opustí. U pražské Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy tento rozdíl činí dokonce 4557 korun měsíčně.

„Pokud se tedy dva naši absolventi rozhodnou zůstat ve školství, hospodaří v průměru ročně s částkou takřka o 110 000 korun nižší než jejich spolužáci, kteří školství opustí. Tento rozdíl nevyrovná ani plánované navyšování mezd, které je uvedeno v programu vlády a na které se naši představitelé opakovaně odvolávají,“ upozorňuje Antonín Jančařík, jenž na Pedagogické fakultě působí na katedře matematiky a didaktiky matematiky. A tento rozdíl také přispívá k nízkému společenskému postavení učitele.

„Na jednu stranu je tedy na učitele nahlíženo jako na vzdělanou osobnost vykonávající velice záslužnou profesi, což se projevuje vysokou prestiží povolání. Na druhou stranu je tato profese v myslích veřejnosti často představována uštvanou učitelkou, která dobrovolně pracuje za velmi nízkou mzdu, což se projevuje nižším sociálním statusem učitelů,“ upozorňuje na zjevný rozpor Jančařík. Řešení, jak tuto disproporci narovnat, je nasnadě – investovat do školství.

„Nedůstojné odměňování učitelů dlouhodobě způsobuje, že velká část přirozeně ambiciózních a schopných lidí, kteří by za jiných okolností o učitelství uvažovali, nemá o práci ve škole zájem, čímž je profese ochuzována o část přirozené autority, jež se následně promítá do vnímání na té nejdůležitější, tedy přímé úrovni,“ tvrdí konzultant společnosti EDUin Bob Kartous.

„Kdo neumí, ten učí“

Známý citát „Kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten učí“ je připisován irskému dramatikovi G. B. Shawovi. Americký filmový režisér Woody Allen ho prý „vylepšil“ na „Kdo nic neumí, učí. Kdo neumí učit, učí tělocvik“. Oba pánové jsou považováni za známé žertéře a milovníky bonmotů. Jenže jejich citáty se propsaly zvláště pak českým rodičům až pod kůži a berou je v podstatě jako fakt. Nepochopili však, že výborný učitel matematiky nemá být výborný matematik, ale především výborný učitel.

„Být učitelem a být vědcem je něco jiného. Pokud se někdo celoživotně specializuje na nějakou oblast, například matematiku, má nepochybně hlubší znalosti než učitel matematiky. Učitel matematiky musí rozumět nejen tomu, co vyučuje, ale také tomu, jak se žák učí. Musí mít znalosti z pedagogiky, psychologie, sociologie, obecné i oborové didaktiky. Musí se orientovat v administrativě školy, žádostech o dotace, v komunikaci se žáky i s jejich rodiči. Nehledě na to, že matematika často není jediným předmětem a obdobné nároky jsou na něj kladeny i v druhém a někdy i třetím oboru, který učí. To si kritici často vůbec neuvědomují,“ oponuje zkresleným představám veřejnosti Antonín Jančařík.

„Lidé se obecně shodnou na tom, že práce s žáky je náročná, což budí svým způsobem respekt. Na druhou stranu ale vnímají, že stát se učitelem není až tak náročné, že vystudovat pedagogickou fakultu je jednodušší způsob, jak získat vysokoškolské vzdělání. Je pravda, že se úroveň přípravy pedagogů dlouhodobě nezvyšovala,“ přidává svůj pohled Zdeněk Slejška, ředitel Nadačního fondu Eduzměna, který usiluje o zlepšení úrovně českého vzdělávání. Navíc jak dodává, didaktika, která tvoří velkou část pedagogické přípravy, není ani akademickou obcí považována za „vědu“.

Antonín Jančařík nicméně upozorňuje, že učitelství je regulovanou profesí a pro získání kvalifikace je tedy nutné splnit podmínky, jejichž nastavení, a tudíž i kvalitu garantuje ministerstvo školství jako regulační orgán. „Rozhodně tak v současnosti neplatí, že by učit mohl každý nebo někdo, kdo nic neumí. Kvalifikovaným učitelem je (alespoň zatím) pouze ten, kdo splnil kvalifikační kritéria – absolvoval studium, které zaručuje, že je připraven plně v souladu s požadavky ministerstva školství,“ říká učitel budoucích matematiků.

Varuje, že citát „Kdo neumí, učí“ by brzy mohl začít platit, pakliže ministerstvo školství schválí návrh, aby předpoklad kvalifikace byl uznán každému, kdo absolvoval nějakou vysokou školu, bez ohledu na obor. Šlo by podle něj o bezprecedentní uvolnění pravidel, které nemá v Evropě obdoby. „Ministerstvo školství na jednu stranu velice striktně reguluje přípravu a další vzdělávání učitelů a garantuje tak jejich kvalitu, na druhou stranu naprosto nekontrolovatelně otevírá vrata a pouští do systému kohokoli a neklade na něj před získáním, a dokonce ještě tři roky po získání kvalifikace žádné požadavky.“

Příchod dalších tisíců nekvalifikovaných učitelů podle Jančaříka nutně povede ke snížení úrovně vzdělávání a pravděpodobně i prestiže učitelské profese. „Pokud tyto nové ‚učitele‘ postavíme na roveň těm, kteří se mnoho let na svoji profesi poctivě připravovali, nepochybně pak poškodíme prestiž tohoto povolání,“ upozorňuje.

Nutno však dodat, že toto navrhované opatření již částečně v praxi funguje. Když totiž ředitel prokáže, že nesehnal na obsazovanou pozici pedagogického pracovníka, může sáhnout prakticky po komkoliv – od absolventa jakéhokoliv vysokoškolského oboru po studenta prvního ročníku pedagogické fakulty. Příznivci tohoto návrhu pak vítají, že to do škol může přivést nadšence z jednotlivých oborů, ať už z vědeckých pracovišť či z výroby.

Bonmot „Kdo neumí, učí“ je přetaven do přesvědčení veřejnosti, že na pedagogické fakulty chodí jen ti nejslabší studenti a že se jedná až o třetí či čtvrtou volbu školy v pořadí. „Tento mýtus vznikl rozborem odpovědí uchazečů o nepedagogické fakulty. Samozřejmě, pokud se budete v prodejně zdravé výživy ptát na oblibu vepřového, tak také zjistíte, že ho skoro nikdo nejí. Data, která mají pedagogické fakulty, jasně ukazují, že pro mnoho přijatých uchazečů bylo učitelství první volbou. Zájem o pedagogické fakulty meziročně roste,“ říká Jančařík.

Podle Zdeňka Slejšky se vnímání profese ve společnosti odvíjí od toho, jak moc náročná je příprava na budoucí povolání. „Stát se například lékařem, pilotem, vědcem je vnímáno jako náročné. Naopak stát se učitelem už veřejnost jako těžko dostižné nevnímá. Jiná věc je samozřejmě být učitelem. A také mi přijde, že je to spojeno s masovostí, což u pilotů nebo vědců rozhodně neplatí.“

Učitelé nemají oporu

Sociálnímu statusu učitele podle Jančaříka nepřispívá ani to, že je při politických diskusích opakovaně veřejně zpochybňována kvalita jejich práce, což se třeba při zvyšování platů hasičům, policistům či úředníkům neděje. Zrovna tak se jiným vysokoškolákům moc často nestane, aby jim nejširší veřejnost tolik „fušovala“ do řemesla a pasovala se v jejich oboru na odborníka, ač ho nikdy nestudovala – tak jako to dělají s oblibou rodiče žáků, kteří se odvolávají na to, že také chodili do školy, takže vědí, co se má a nemá.

Pedagogové obecně nemají v české společnosti příliš velké zastání. Šéf Eduzměny připomíná, že nemají silné profesní zastoupení, jako je tomu například u lékařů v lékařské komoře. „Jejich hlas proto dlouho nebyl výrazně slyšet. Navíc jde o velkou profesní skupinu – čítá na 150 tisíc lidí, což představuje značné finanční výdaje. Proto se žádné vládě nechtělo jít do výrazného navyšování finančních prostředků do vzdělávání,“ říká Slejška.

Pakliže nikdo nekřičí, nebo křičí slabě, není v zájmu politiků vyhovět mu. „Postavení učitelů v české společnosti určitě nepomáhá ani poměrně vysoká míra pasivity a neschopnosti dohodnout se napříč vzdělávacím systémem na konkrétních jednotných cílech, za nimiž by společně šli,“ říká v podobném duchu Bob Kartous. V této souvislosti připomíná nedávnou stávku učitelů, podle jeho slov zpackanou a vyvolávající spíše despekt než podporu veřejnosti. Jednak prý kvůli zástupnému a pro veřejnost nepodstatnému důvodu (vláda schválila růst tarifů učitelů o osm procent, odbory chtěly deset), ale i kvůli prezentaci učitelského stavu.

Bob Kartous
Bob Kartous

„Pedagogickou profesi navenek z velké části zastupují reprezentanti, jejichž činnost je kontraproduktivní a reputaci učitelů snižuje. Prostor totiž zaplňují ti, kdo jsou nejhlasitější, což v digitální dimenzi velmi často koreluje s mírou frustrace a neukojených osobních potřeb. Naopak ti učitelé a ředitelé, kteří by perfektně obhájili vysokou pedagogickou i charakterovou úroveň, příliš často vidět nejsou,“ míní Kartous.

Za učitele moc nekopou ani rodiče, necítí potřebu podpořit je ve volání po vyšších financích, lepším vybavení či kvalitnějších učebnicích. Důvodem je i trochu překvapivá skutečnost, na niž ukazují data výzkumu European Social Survey. Z nich vyplývá, že čeští rodiče jsou s úrovní školství (navzdory výše zmíněnému despektu k učitelům) nadprůměrně spokojeni – podobně jako třeba Finové či Estonci, jejichž školské systémy ale patří k nejlepším na světě a jsou o dvacet příček výše než Češi, či vyspělé státy jako Belgie, Švýcarsko či Irsko. Nesvědčí to ani tak o kvalitě českého školství, jako spíše o nízké prioritě kvalitního vzdělání. Až v posledních letech začínají být lidé kritičtější a přestává jim být jedno, jaká je úroveň škol, kam posílají své děti.

Spokojenost se vzdělávací úrovní v dané zemi
2008 2016 1086420 Finsko Norsko Švýcarsko Estonsko Belgie Irsko Nizozemí Česká republika Rakousko Velká Británie Polsko Island Slovinsko Itálie Švédsko Izrael Německo Portugalsko Litva Maďarsko Francie Španělsko Rusko 2016 2008 8 6 4 2 0 Finsko Norsko Švýcarsko Estonsko Belgie Irsko Nizozemí Česká rep. Rakousko

 

„Veřejnost ještě donedávna byla hodně spokojená s tím, jak školy připravovaly děti, a řešila jiné, palčivější otázky každodenního života. Pro politiky tudíž nebylo prioritní tuto oblast řešit,“ doplňuje Zdeněk Slejška.

Zdeněk Slejška, ředitel Nadačního fondu Eduzměna
Zdeněk Slejška, ředitel Nadačního fondu Eduzměna

O učitelství panují zkreslené představy

Nízký sociální status učitelů navzdory vysoké prestiži jejich profese plyne i ze zkreslené představy veřejnosti, co vlastně toto povolání obnáší. „Čím více mezi lidmi přetrvává pohled na učitele jako na někoho, kdo jen hlídá děti, nosí učebnice, píše na tabuli a rozdává známky, tím spíš chápu, že učitelství nevnímáme jako zrovna prestižní a oceněníhodnou profesi. Pokud na základě vlastních zkušeností vnímáme učitele jako někoho, kdo jen plní tyto rituály, potom to opravdu není nic moc,“ konstatuje Tomáš Čakloš, předseda studentské iniciativy Otevřeno, jež usiluje o reformu pedagogických fakult a o radikální změny v přípravě budoucích učitelů. Jakmile podle něj ale začneme vnímat učitele jako někoho, jehož zadáním je vytvořit co nejlepší podmínky pro učení všech dětí a být v tom úspěšný, jde o úplně jiné očekávání a úplně jinou práci.

Tomáš Čakloš, předseda iniciativy studentů pedagogických fakult Otevřeno
Tomáš Čakloš, předseda iniciativy studentů pedagogických fakult Otevřeno

Šéf Asociace středoškolských češtinářů Josef Soukal upozorňuje i na to, jak veřejnost vysoce hodnotí učitelství, ale baví-li se rodiče na internetu o učitelích, zaznívají výhradně negativní komentáře. Připomíná také, že „u části společnosti vyvolává podráždění jejich údajně krátká pracovní doba a také delší dovolená a další volné dny“. Mnoho lidí si totiž myslí, že učitelé mají stejné volno jako žáci – ve skutečnosti je to osm týdnů, které by si měli vybrat výhradně v létě. Mylná je rovněž představa, že učitel pracuje, jen když učí, stejně jako herec nepracuje, jen když hraje. Veřejnost nevidí nekonečné hodiny často doma po večerech strávené přípravami, opravováním písemek či vyplňováním výkazů.

A mnoho rodičů dá v hodnocení úrovně učitelů na první dojem. Takže by k nim měli větší úctu, kdyby je viděli výhradně oficiálně v reprezentativní pracovně. Jenže rodiče často svého učitele potkají přitisklého k parapetu, jak se snaží uprostřed žákovské vřavy na chodbě do sebe rychle nacpat svačinu v rámci dozoru. Ostatně dozory a konflikty s rodiči patří mezi věci, které mohou vést k vyhoření učitele či jeho odchodu z profese.

Josef Soukal, šéf Asociace češtinářů
Josef Soukal, šéf Asociace češtinářů

„Ke zvýšení motivovanosti učitelů by přispělo, pokud by se snížila administrativní zátěž, na kterou poukazují někteří učitelé. V tomto kontextu zmiňují také posílení počtu nepedagogických pracovníků, kteří pomáhají s různými podpůrnými činnostmi, jako je dozor a podobně. Zatížení činnostmi, které nesouvisí přímo se vzděláváním, učitele z dlouhodobého hlediska demotivuje,“ konstatuje studie Daniela Prokopa a Tomáše Dvořáka Analýza výzev českého školství.

A na závěr výmluvná slova mladého učitele Davida Urubčíka, jenž na webu Rodiče vítáni popisuje, proč vyhořel už rok po nástupu do školy: „Rozvrh byl zorganizovaný tak náročně, že všechny mé hodiny byly hned za sebou od rána od osmi až do jedné, nestíhal jsem si dojít ani na záchod, protože po mně chtěli ještě o přestávce dozor. Děti za mnou chodily do kabinetu, chystali jsme pomůcky, bavili jsme se a ještě jsem k tomu měl hlídat dvacet dětí, které právě přicházejí, a dalších dvacet odcházejících. Vztahy mezi dětmi nebyly dobré, nadávaly si a bily se. Byli mezi nimi jedinci, kteří šikanovali celou třídu. Od rodičů se taky dalo čekat ledacos. Od otce jednoho žáka, který začal rvačku, jsem dostal ještě ‚poznámku‘, prý jak to, že jsem to dopustil, když jsem měl děti přece hlídat. Zkrátka, začalo to nadšením, pak se ale rychle dostavila frustrace z toho, že nic nejde...“

ANKETA: Jak zvýšit společenské postavení učitele?

Zdeněk Slejška, ředitel Nadačního fondu Eduzměna

Prestiž učitelského povolání nikdo za pedagogy nezvýší, na tom musí pracovat sami. Nicméně je třeba ve veřejném prostoru a v médiích stále ukazovat příklady dobré praxe, oceňovat ty, kteří učí skvělým způsobem. A je jich určitě hodně. Dávat jim prostor, aby se mohli vyjadřovat i k tématům, která nemusí souviset se vzděláváním. A také jim nezapomínat poděkovat, když se díky nim daří našim dětem nebo když v nich dokážou zapálit vášeň pro objevování.

Antonín Jančařík, předseda Akademického senátu Pedagogické fakulty UK

Učit je velmi náročná práce. Jsem velmi vděčný za to, že máme u nás tisíce a tisíce kvalitních učitelů, kteří dělají svou práci dobře. A dělají ji dobře, protože ji mají rádi. Protože jim záleží na dětech, které vychovávají a učí, protože nehledí na peníze, čas či překážky. Dokud takové učitele budeme mít, dokud tito učitelé budou věřit tomu, že jejich práce má smysl, budou si jejich práce lidé vážit a učitelství bude stále patřit mezi nejprestižnější profese. „Na muže, kteří se rozhodli vykonávat záslužnou profesi učitele v mateřské škole nebo na prvním stupni základní školy, je pak nahlíženo s jistým despektem, či dokonce podezřením,“ říká předseda Akademického senátu Pedagogické fakulty UK.

Josef Soukal, šéf Asociace češtinářů

Ke zvýšení prestiže může přispět zvýšení platů a zároveň vyšší kvalita učitelské práce, jiné cesty nevidím.

Tomáš Čakloš, předseda iniciativy studentů pedagogických fakult Otevřeno

Dokud se budeme většinově dívat na školu jako na místo, kde je potřeba hlavně obsloužit učebnice, tabule a známky, těžko začneme vnímat prestižněji samotné učitele. Jakmile začneme vnímat učitele jako někoho, jehož zadáním je vytvořit co nejlepší podmínky pro učení všech dětí a být v tom úspěšný, pak jsme najednou úplně někde jinde.

Miroslava Vlčková, ředitelka mezinárodního školicího centra pro učitele Montessori Institut Praha

Hlavní problém vidím v motivaci. Pokud je motivace pro výkon učitelské profese pouze vnější, tedy například výše platu nebo prestiž povolání, pak je jasné, že doposud využívané pobídky nemohly fungovat a doopravdy nepřispěly ke zlepšení situace. Jedno z řešení vidíme v naší praxi: děti a rodiče, kterým je projevován respekt a prostor pro jejich rozvoj, umí ten respekt vrátit učitelům zpátky. To je jediná cesta k přirozeně dobrým vztahům.


Pojďme pokračovat v tématu
společně

Form